Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sedm měsíců

31. 5. 2011

Tak mi dneska definitivně skončilo dětství! Aspoň mi to oznámila ráno panička a já hned zpytovala svědomí, co tak strašného jsem provedla. Že by to byla další zkonzumovaná kytička? Anebo ten kráter, co jsem poctivě vlastníma tlapkama vyhrabala uprostřed zahrady? Ale nesmysl, vždyť panička ještě nebyla venku, tak o tom přece nemůže vědět. Tak proč???

Naštěstí mě panička dlouho nenapínala a rozšířila původní informaci o další. Prý jsem velká holka (to jsem!) a tak se musím zajet podívat na cvičák. No našla bych asi tucet lepších míst a činností, které bych prováděla mnohem raději, ale když to panička říká... Jenže strejda Sabar začal po tomto prohlášení nadšeně hopsat a olizovat paničku a tu mi došlo, že ten cvičák bude asi něco děsně lukrativního, když i kliďas Sabar projevuje takové nadšení.

"Ne, ne, Sabarku, ty jsi doma, dneska jede cvičit Cira," usměrnila panička strejdu a ten hned začal kňučet a kvílet a strkat čumáčkem do obou paniček, až ho ta starší upozornila, že jestli bude takhle magořit, vyhodí ho z kuchyně na zahradu. Mladší zatím začala balit batoh a tak jsem se jí pořád motala pod rukama, aby si mě náhodou taky nezapomněla přibalit.

A pak jsme vyrazily. Překvapilo mě, že ten cvičák je na nádraží. Nejdřív jsem teda myslela, že přijede vlakem, protože k nádraží chodíme starší paničce naproti. Jenže my šly dovnitř a než jsem se pořádně rozkoukala, už jsme stály na peróně a vyhlížely - ale ne cvičák, ale prý vlak. No a že jsme koukaly poctivě, po chvilce taky přijel - a mně začala škola života, jak to nazvala panička.

"Nastupovat," zavelela panička, ale já koukala rozpačitě na schůdky a ze všeho nejvíc mě zajímala ta mezera, která byla mezi spodním schůdečkem a perónem. Vždyť tamtudy propadnu dolů!

Než jsem to stihla reklamovat, popadla mě panička do náruče a vysadila nahoru. Ani jsem se neotočila a už byla u mě a za chviličku už jsme obě seděly u jednoho okénka. Teda panička na takovém divném křesle a já na zemi, ale odtamtud jsem nic pořádného neviděla a tak jsem se pořád vrtěla. No a pak se začal vrtět a klepat celý vagón a panička mi oznámila, že už jedeme a za chvilku tam budeme. Hm, prý chvilku... Jo a taky přišel takový pán a panička mu podávala nějaké papírky a tak jsem na něj pořádně zaštěkala, ať je kouká okamžitě vrátit a on raději poslechl. Ale paničku jsem tím naštvala a řekla mi, že jsem zlobivá holka. Tak tomu říkám pro dobrotu na žebrotu.

A pak jsme opravdu vystoupily. No, vlastně vystoupila panička a mě vzala zase do náruče a snesla na perón. Ale ten perón vypadal nějak jinak a i to nádraží... no prostě jsme byly jinde, než odkud jsme vyjely. A byla tam spousta lidí a všichni na nás koukali a tak jsem zase začala štěkat, aby si nemysleli, že když jsou v přesile, budou si dovolovat. Ale stačil jediný pohled paničky a ze štěkotu se stalo jen sem tam pufnutí, aby se neřeklo.

Tak vážení, to město, kam jsme přijely, to bych vám přála vidět. Teda baráky nic moc a spíš nic než moc. Ale pak je tam takový park, menší než u nás doma, ale zase vede do kopce a protéká jím potok s nádherně čistou vodou. A ten potok je stupňovitý (prý se tomu říká kaskády) a jsou na něm udělaná mini jezírka a hráze a je to úplně super na hraní. Jen panička vrtěla hlavou a řešila, kdo prý pojede s tímhle podvodníkem zpátky domů - a ukazovala na mě! Ale mně to bylo fuk, páč ten potok dole tvoří veliký rybník a kolem něj seděla spousta kačen. Ale moc dlouho jim to nevydrželo, to mi věřte.

Pak jsem si ale vzpomněla, že vlastně hledáme ten cvičák a šla ho s paničkou hledat. A v rámci toho hledání jsme došly na místo, kde byla spousta lidí a taky pejsků různých velikostí a ti si pořád něco povídali jeden přes druhého. No to je jasný, že jsem musela taky přispět! Panička si mezitím odložila batoh a pak řekla: "Jdeme cvičit!" A mně došlo, že už víc cvičák hledat nebudeme.

Ve spodní části oplocené louky už stála řada pejsků se svými páníčky. Přišly jsme jako poslední a tak si panička stoupla na kraj. Ne tak ale já! Zatímco mě panička hledala mezi svými nohami a snažila se vymotat z vodítka, do kterého jsem ji permanentně zamotávala, snažila jsem se usednout co nejdále od našich sousedů, co jsme měly po levé straně. Už jsem ani nepípala, za to přemýšlela, jak odtud paničku dostat. Důvod byl prozaický - náš psí soused byl totiž veliký jako my tři bílí pokladi dohromady!!! Jeho panička na něj volala "Maruško", nad čímž vrtěla hlavou i moje panička.

Samozřejmě, že mě k výstupu, který jsem hned na počátku stropila, vedly obavy ryze o paniččinu bezpečnost - páč nepochybuju, že tomuhle kolosu bych utekla, i kdybych měla zlomit světový rekord! Ale panička moje myšlenky vůbec nebrala v potaz a silou mě přiměla sednout si k její levé noze. Takový kousek (prý dva metry!) od toho obra!

"Si nepomůžeš, koukni dolů," uzemnila mě navíc hned poté a já uviděla, že ve spodní části řady sedí úplně stejný obr - a na toho volali pro změnu "Baruško". Panička to víc nekomentovala, jen se pak chvíli dohadovala s paní výcvikářkou, jestli jsou to kavkazáci nebo ne a myslím, že to vyjádřila naprosto přesně, když diskusi uzavřela větou: "Ať je to co chce, je to velký jak kráva a poslouchá to jak bejk.". Takže teď už vím, že bejci poslouchají jen když chtějí.

No a pak jsme začali cvičit. Cvičení samo o sobě mi samozřejmě jde super a děsně mě baví (hlavně, když mě panička chválí), jen tady jsem se pořád musela krom paničky soustředit i na našeho souseda a jakmile jsme se dostaly do jeho blízkosti, už jsem paničce omotávala nohu vodítkem. Při jednom takovém preventivním opatření mě panička upozornila, že pokud se o mě přerazí, neví, který cvok mi bude chodit házet balónky. A to jsem toho raději hned nechala. Páč na házení balónků je panička moc šikovná.

Takže jsem se fakt činila a myslím, že se mnou byla panička moc spokojená - to vše až do chvíle, kdy jsme vyrazili na překážky. Panička se se mnou postavila před spoustu pruhovaných latiček, umístěných těsně nad zemí, nechala mě před nimi sedět a pak, když přes ně přeskákala na druhou stranu, na mě zavolala "Ke mně". No jasan, že jsem letěla jak tryskáč - okolo. Protože je to přece rychlejší, ne?

No, jenže ono se po mě asi chtělo, abych to přeskákala zrovna tak jako panička. Jenže než jsem si to stihla s paničkou vysvětlit, přišla paní výcvikářka a připnula mi na krk dlouhou šňůru a snažila se mě s její pomocí dostat k paničce přes ty latičky. Popravdě - ta šňůra dost překážela a ta paní ještě mnohem víc. Naštěstí panička už ví, jak na mě, takže podruhé už jsem byla plně v obraze a přeskákala latičky v suverénně nejrychlejším čase!

Pak jsme zase šli přes takovou divnou lávku. Divné na ní bylo tedy hlavně to, že nevedla přes nic - prostě si tam jen tak stála.  Úplně zbytečná věc. Takže jsem to přes ni vzala hákem, nač se s tím zdržovat. Někteří pejsci na ní stávkovali a nechtěli se hnout, ale já ji přelítla svou standardní rychlostí a podruhé snad ještě rychleji, takže mě panička sice pochválila, ale zároveň upozornila, že jestli budu lítat přes kladinu jak šus, rozbiju si brzy čumák. A tak jsem jí slíbila, že to příště zkusím pomaleji.

A pak přišel poslední horor. Věřte nebo ne, ale v životě jsem na povel neskákala. Tady mě panička přivedla k takové nízké stěně a za pomoci vodítka se mi snažila vysvětlit, co a jak. Což o to, to já pochopila rychle, že mám skočit tam i zpátky. Jenže protože jsem v tomto směru ještě nezkušená, netušila jsem, jak záludné to může být. Nerozběhla jsem se totiž - a bolestivě si narazila zadní nožičku. A tak jsem zůstala stát demonstrativně na třech a tu bolavou držela ve vzduchu, ale panička mi ji jen prohmatala, řekla, že to bude dobrý, ubrala jedno prkýnko z té stěny a přiměla mě znovu skočit. A najednou to šlo! A pak jsem přišla na to, že s rozběhem to jde ještě lépe a nebýt paničky, hopsala bych tam ještě teď.

Protože nás ale čekala cesta domů vlakem a ten prý na nás nepočká (ale mohl by!), musela jsem nechat hopsání a běhání po "place" a vyrazit s paničkou zpět na nádraží. A protože tam už vlak stál a my měly ještě chvilku do odjezdu, začala se mnou panička cvičit i nastupování a vystupování. Teda řeknu vám, vystupování je v pohodě, ale nastoupit, to je horor! Pořád mi ty zadní nožičky nějak vlají v té mezeře mezi schůdkem a perónem. Naštěstí mě ale panička vždycky držela pod bříškem a nedovolila mi spadnout.

No a protože bylo těch zážitků nějak moc, usnula jsem hned jakmile jsem se uložila na podlahu. A dobře jsem udělala, protože když jsme přijely domů, už jsem byla zase jako rybička a hned po příchodu domů zahájila ataky obou paniček s balónkem v tlamičce. A ony nade mnou jen vrtěly hlavou a prohlásily, že jsem nezmar.

Ale první návštěvu v psí škole jsem zvládla super!