Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sedm a půl měsíce

3. 7. 2011

Minule jsem vám vyprávěla o své první návštěvě cvičáku a nedá mi to, abych nepřidala aspoň pár štěknutí ohledně té druhé, protože ta taky stála za to. Nejen, že jsem při ní opět absolvovala "školu života", ale taky přinutila všechny páníčky na place řvát smíchy (krom té mojí, která jen zoufale kroutila hlavou a mlela cosi o Sabarovi a jablku, co nepadá daleko od stromu).

Přitom vše začalo víc než zajímavě. Místo do vlaku mě totiž panička tentokrát naložila do auta, protože páníčci prý potřebovali něco ve Třebové nakoupit a uvolili se, že nás vezmou s sebou. Strejda Sabar zase při odjezdu předvedl ukázkovou scénu a já v duchu přemýšlela, proč vlastně s námi nesmí. Třeba bych zažila na cvičáku konečně i trochu té srandy, o které mi Sabar vyprávěl. Prý když on jezdil, byla sranda vždycky. Tak proč tomu tak při mé premiéře nebylo?

Ale to už jsme jeli, auto se vesele kolébalo a já s ním, doleva, doprava, tam a zpět a mladší panička mě držela za obojek a snažila se vyrovnávat, abych v nákladovém prostoru nevlála jak prapor ve větru. Jsem přece ještě "malý" cvrček! Už jsme jeli dost dlouho, když mi najednou zvuky auta přišly hlasitější a kymácení výraznější a v hlavičce mi tak trochu začalo hučet. Zaostřila jsem smysly a vtom se mi u papuly udělala bublina! Chvíli jsem na ni zírala a pak chtěla říct paničce: "Hele, co všechno dovedu," jenže místo toho jsem najednou před sebou uviděla svou snídani v takové podobě, v jaké jsem dosud neměla tu čest. Anebo smůlu? Panička sice těsně předtím zavolala na pánečka: "Zastav, Cira bude zvracet!", ale já jsem prostě rychlík ve všem, i ve vyprazdňování žaludku, takže než auto zastavilo, nebylo co řešit. Panička tedy vyhodila z auta nejdříve mě a pak deku i s nevábným obsahem, načež mě uklidnila, přinutila vypít trochu vody a s konstatováním: "Už jsme skoro tam a zvracet už není co," mě opět nalodila (nemělo by se spíš říkat "naautila", když mě šoupla do auta?).

Nu, bez mučení přiznávám, že i navzdory tomu, že jsme skutečně již byli na hranicích města, jsme před cvičákem museli udělat ještě jednu zastávku - a zase kvůli těm bublinám u tlamičky, co avizují žaludeční vzpouru.

Ale pojďme raději k tomu příjemnějšímu. Hned po vystoupení z auta jsem se seznámila se šéfvýcvikářkou Ivetou, která nám prý předloni darovala Matýska a celému tomu podniku tady (oficiálně Základnímu kynologickému klubu Javorka Česká Třebová) velí. No to je jasný, že když náš Matýsek je od Ivety, tak Iveta je vlastně něco jako naše příbuzná, tudíž jsem na ni byla strašně moc hodná a snažila se o to víc, aby si náhodou Matýska kvůli nějaké mé chybě nevyžádala zpátky. Vždyť kdo by mě fackoval přes čumák?!?

Ale to už jsme šly na plac. Páníčci si stejně jeli po obchodech, a to je teda cvičení určitě zábavnější. I když zase ve společnosti Marušky a Barušky - tentokrát však naštěstí v dostatečné vzdálenosti od nás. Za sousedku jsme tak měly malinkou akční teriérku - bohužel až moc akční, jak se později ukázalo. Ale nepředbíhat. Takže - nejdřív jsme ukazovali Ivetě, jak umíme chodit u nohy. No samo, že jsem se předváděla před Ivetou, ale když jsme pak měli jít protichodem a minout jednu ze dvou obryň, zase jsem zkusila paničku omotávat. Ale Iveta mě prokoukla a paničce řekla, ať se se mnou moc nemazlí, že je jasný, že to jen zkouším. Až mi zatrnulo - ona ta Iveta je asi fakt znalkyně psů, jak říkal strejda Sabar. Pod jejím pohledem mám pocit, že mi vidí až do toho mého prázdného žaludku!

Pak jsme taky dělali odložení za pochodu. No jasnačka, že jsem byla nejlepší - někdo to být musí a proč ne zrovna já? A taky za toho Matýska... Pak jsme dělali polohy před psovodem a panička najednou koukla doprava, nařídila mi "zůstaň" a odběhla o kus vedle, kde už stála starší panička a klepala s tou kouzelnou krabičkou, která dělá obrázky. Mladší panička naštěstí zasáhla včas, takže krabička přežila a obrázky vyrobila, jak určitě časem uvidíte v mé obrázkové galerii, ale měla namále, jak konstatovala po návratu mladší panička. Prý je ta starší technický antitalent! Ale i tak měla mladší panička moc dobrou náladu, jak jsem pochopila, tak hlavně proto, že jsem jí neutekla za tou starší. Prý být na mém místě strejda Sabar, tak lítá napříč celým cvičákem v trojúhelníku mezi ní, starší paničkou a pánečkem v autě. Ale já nikde nelítám, protože vím, že cvičím s mladší paničkou a ostatní členové smečky teď mají prostě smůlu. A basta.

Jo, ale slíbila jsem vám tu srandu. No jasně, že jsem se o ni postarala já. To jsme zkoušeli pro změnu přivolání a Iveta trvala na tom, že musíme být přivázaní na dlouhých vodítkách. No tak jsme byli, no. Akorát že se přivolávali vždycky dva pejsci a na mě vyšla ta aktivní teriérka, která neměla zrovna nic lepšího na práci, než se chtít se mnou honit. Ale jak jsem už tady doufám jasně uvedla, já se chtěla předvést v tom nejlepším světle a tak jsem před ní uhýbala, což moc nepomáhalo, takže jsem začala přímo prchat. Ani jsem si v tom fofru neuvědomila, že přitom běhám pořád dokola kolem Ivety a bohužel si to neuvědomila ani sama Iveta, která zavolala: "Přivolat!" V následující vteřině si však všimla svých omotaných nohou, ale stihla zavolat jen "Nééééé" a už byla sešněrovaná. Ještě že aspoň já měla přehled a stihla zastavit dřív, než jsem ji sejmula. Cvičák doslova řval smíchy - oni se tedy řehtali už když jsme obíhaly kolem Ivety, prý David nahání Goliáše či co, ale můj atak na Ivetu, tak vysoce váženou celým osazenstvem cvičáku, to už bylo skutečně něco. Panička rudá až za ušima si mě rychle připnula ke svému vodítku a pak jen zafuněla, že doufala, že už toto nikdy neuvidí. A já najednou pochopila, že něco podobného se už kdysi podařilo strejdovi Sabarovi! Proto ti divné řeči o jablku a stromě!!!

Abych svůj temperament mohla dostatečně předvést a panička trochu vychladnout (spíš získat standardní barvu), zamířili jsme spolu s ostatními na překážky. Nejdřív zase na tu divnou lávku, kterou jsem přeběhla naprosto suverénně. Než se to podařilo ostatním, stihla jsem si i na přilehlé překážce párkrát zaskákat. Ale pak přišlo NĚCO! Na cvičáku vedle lávky a normálních překážek stojí taková divná střecha. A panička s Ivetou mě před ni postavily a zavelely "vpřed". Tak poprvé jsem samozřejmě nepochopila, oč jde a proč mám lézt nahoru, když to jde pohodlně okolo. Podruhé mě ale panička nasměrovala tak, že jsem prostě musela vyskočit na stěnu. Ale málo jsem se odrazila, chvíli tam díky paničce a Ivetě visela v prostoru, načež jsem nakonec odpadla zpět na start. Iveta si však věděla rady a společně s paničkou tu střechu trochu roztáhly, čímž se stala méně strmou. Ještě furt jsem nechápala, k čemu je dobré na ni lézt, ale tentokrát jsem se rozběhla pořádně a vyhopla nahoru, načež jsem zůstala stát na samém vršku a nadšeně se rozhlížela. Páni, to mám najednou přehled!

Ale paničce se to moje kochání okolím moc nelíbilo. "Ciro, dolů," zavelela a já jako poslušná holka z toho vršku paničku přeskočila a dopadla na zem kamsi za jejími zády. Panička se úplně orosila a Iveta jí pěkně vyčinila, že mě nemá nechat skákat, ale fakt je ten, že v tom byla panička úplně nevinně a tak jsem se k ní začala lísat, jako že si to teda zopákneme ještě jednou a já to udělám, jak to správně má být. A tak jsem znovu vyběhla nahoru a pak pěkně po šprušlíčkách seběhla zase dolů, načež jsem se otočila a v opačném sledu to zopakovala. A panička mě strašně moc pochválila a řekla, že teď už umím skoro všechny překážky. Pche, byla to brnkačka. Stačí mi to pořádně vysvětlit!

No a pak už byl konec, dostala jsem od páníčků vodičku a sežrala jsem mladší paničce kus nanuka, načež jsme opět nastoupili do auta a vyrazili domů. A protože jsem byla zase plná zážitků, usnula jsem a vzbudila se až doma.

Myslím, že se mi bude na cvičáku fakt líbit!