Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osm měsíců

4. 7. 2011

Moje panička na potkání každému tvrdí, že jsem děsná hyperaktivka, což prý ve svém důsledku znamená, že jsem přímo předurčená k dogtrekkingu. Sice zatím nevím, k čemuže to vlastně mám vlohy, ale protože MNĚ jde naprosto všechno, o slovech své majitelky vůbec nepochybuji. A tak mě ani nepřekvapilo, že mi po dovršení osmi měsíců věku jednoho krásného dne oznámila, že dnes začneme s tréninkem na dogtrekking.

Moc jsem se těšila, ale musím vám říci - no nic moc. Šly jsme jen na procházku!!! Prý měřila 10 km, což neumím dost dobře posoudit, páč já bych ji zvládla hned několikrát po sobě, a pak myslím, že 10 km asi nebude ta správná vzdálenost na dogtrekking. Aspoň teda nechápu, co by na tak kratinké trati mělo být označováno za "extrémní sport", jak panička kdesi vyčetla. No ale dobře, prý jsem ten malinký cvrček a byl to první trénink, tak se snad příště panička polepší.

Otázkou ale je, kdy bude to příště. Panička se totiž během cesty přímo překonávala, nejen, co se orientačního smyslu týče, ale hlavně co do poloh, které je schopná za chůze zaujmout. Markantní to bylo zejména tehdy, kdy jsme musely odbočit z cesty, kterou zatarasily popadané stromy. Panička se bystře rozhlédla a zavelela: "Tudy!", načež neohroženě vykročila plnou parou ze strmého srázu dolů. Hned po pár krocích začala nepravidelně a tudíž velmi podezřele měnit rychlost a také odklánět se od vytyčeného směru, což vyvolalo její bohatý slovní doprovod. Jak jsem vydedukovala, problém spočíval hlavně v paniččiných botách a těch divných papírcích, co mají růst na stromech, ale tady bohatě pokrývaly celou stráň.

"Kruci, jak tohle můžou být boty na běhání do lesa, když JDU a můžu se přizabít?!?" vztekala se panička a dovolávala se mé podpory, kterou jsem jí samozřejmě poskytla, zatímco mi potajmu cukaly koutky, jelikož na paničku byl děsně legrační pohled. Co chvíli zatáčela doleva nebo doprava, popojížděla, nakláněla se vpřed i vzad, mávala rukama - a hlavně vše komentovala.

A pak přišel vrchol. Panička se po jednom došlápnutí ladně otočila o 180 stupňů a pozadu se rozjela dolů z kopce, načež si uvědomila, že mě má k sobě připoutanou vodítkem a po marném pokusu o standardní zastavení sebou řízla. Správně bych tedy měla říci, že upadla, ale popravdě šla k zemi jak podťatá. Nadšeně jsem k ní vyrazila, protože tohle bylo fakt něco, ale místo  očekávaného gejzíru slov  se ozvalo jen: "Au, au."

V tu ránu jsem byla u paničky a snažila se přijít na to, co se stalo. Na první pohled jí tedy nic nechybělo, ale levou nohu měla v takové poloze, v jaké jsem ji ještě nikdy neviděla. Panička si to asi uvědomila, protože se překulila na zadek a opatrně si inkriminovanou končetinu narovnala, načež ze sebe dostala zase jen: "Au, au."

To už jsem ji ale pilně olizovala, jakože to bude dobrý, páč má přeci mě. A zafungovalo to, protože paničce rychle došlo, že má nejen mě, ale i takovou tu ukecanou krabičku, co se s ní dá na dálku mluvit s ostatními páníčky. A už ji držela v ruce, ale pak se na mě tak divně podívala a konstatovala, že než by starší paničce při její znalosti místního terénu vysvětlila, kde vlastně jsme, tak už budeme dávno doma. A tak se s mojí pomocí postavila a za notného pajdání doprovázeného nezbytným "au, au" jsme došly až dolů na cestu a odtud kolem krásného jezírka (okupovaného jedním ublafaným a neposlušným pejskem) dál lesem domů.

Nutno říci, že paničce skutečně rychle otrnulo, stačily sotva dva kilometry a byla fit - dokonce natolik, že večer vyrazila na svoji tradiční večerní běžeckou trasu. Škoda jen, že čtvrt hodiny po doběhu se už na levou nohu nepostavila...

A tak fakt nevím, kdy zase budeme na ten dogtrekking trénovat. JÁ jsem připravená, ale...