Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osm měsíců podruhé

6. 7. 2011

Dnes jsem absolvovala další velikou premiéru - svou první účast na závodech! A dle slov mé paničky jsem se přímo překonávala - ale říkala to takovým tím tónem, jako když něco říká a přitom si myslí pravý opak. Hm, popravdě jí musím dát za pravdu, ale když těch vjemů bylo tolik!!!

Ale hlavně - nijak mě na nějaké závody nepřipravovala. Jasně, že spolu 3x týdně cvičíme, a to především v zámeckém parku, kde je v čase příjezdu vlaků (čili skoro pořád) pěkný frmol. Ale to je takový "normální" ruch, nic, co by vybočovalo z běžnosti. Ale na těch závodech, to bylo úplně jiné. Tak za prvé tam byla kupa pejsků a někteří na mě byli pěkně hnusní. Ale to bývá v parku taky, možná tedy ne v takové koncentraci, ale zase jsem si to tady s nimi mohla vyříkat pěkně od plic, což v parku vzhledem k jeho rozlehlosti dost dobře nejde. Za druhé tam byla kupa lidí - zde platí totéž co u pejsků, jen jejich zájem o paničku jsem po prvním pohlavku přestala komentovat. Za třetí, a to v parku teda fakt není, tu stál rošt, na kterém místní lidičky opékali buřty a masíčko a jééééje, to to vonělo!!! A za čtvrté, v parku jsem taky ještě nepotkala fenečku Whinny, celočernou ovčandu, za kterou mi panička pořád běhala a úplně se nad ní rozplývala. V takových chvílích jsem zapomínala i na ty buřty a nebyla jsem daleka toho, si to s Whinny vyřídit i jinak než slovně. Až mě nakonec panička usadila, když řekla, že lidská maminka Whinny je naše výcviková šéfka Iveta a že tuhle fešandu společně s jejími bratříčky a sestřičkami panička několikrát navštívila. Prý si dokonce z tohoto vrhu chtěla vzít štěňátko! To jako, že by si raději vzala Whinny než mě?!?

Byla jsem z toho úplně rozhozená a ke všemu vedle nás seděla paní, co se pořád cpala těmi úžasně voňavými buřty, takže když najednou panička zavelela: "Jdeme na plac!", nemohla jsem se vůbec zorientovat, cože se to vlastně po mě chce a kam mám jít.

Pokud jsem tedy paničku vnímala, což díky buřtům a Whinny nebylo tak často, slyšela jsem jen samou kritiku na předváděné výkony psích konkurentů a nářky typu: "Škoda, že nejsi starší." Jak jsem vydedukovala, jsem ještě příliš malý prcek na to, abych mohla regulérně závodit, ale za to jsem asi tak 100x lepší než nejlepší pes, kterého panička na place viděla. Proto dovedu pochopit, že panička nastoupila před paní rozhodčí s velkým očekáváním, z něhož jsem ji však velmi rychle vyvedla. No jo, však se stydím ještě teď. Ale uznejte sami - jít pryč od buřtů a ještě u nohy? Jsem ani nemohla kontrolovat Whinny! A tak jsem se pořád otáčela, až se o mě panička při jednom obratu málem přerazila. Polohy - totéž. Přece když si lehnu, tak na Whinny neuvidím!! A odkládačky za pochodu - vleže se jakž takž povedla (podle paničky prý hrůza?), ale ta vsedě skončila opět zalehnutím. Viděla jsem na paničce, jak moc je zklamaná, to už nebylo ani naštvání, ale spíš velký smutek. A tak jsem si slíbila, že odteď už to bude lepší. Ale nebylo, protože už nás paní rozhodčí vyhnala z placu, že to už prý stačilo. Ježiš, to jsem vážně byla tak špatná?

No, paničce jsem teda vzala náladu pořádně - dokonce tak, že chvilku po docvičení jsme šly domů. Po cestě mi panička sdělila, že jsme cvičily jen jako zkušební pes, aby se něco na place hýbalo, když je poslední závodník na odložení. A také sama sobě svatosvatě slíbila, že se mnou bude cvičit i na místech, kde nejsem zvyklá, abych prý nepředváděla podobné hrůzy.

A hrůza to fakt byla - sliny mi tečou ještě teď, ale panička se zlomit nedala a žádného, ani toho nejmenšího buřta, mi nekoupila!