Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jedenáct měsíců poprvé

24. 9. 2011

"Dneska zažiješ svou první velkou premiéru," snažila se mě ráno pozitivně naladit panička, když mě v nekřesťanskou dobu tahala z pelíšku. Venku tma tmoucí, ani měsíček nesvítil, no nazdar. A vážně jsem měla v nose, že to bude stát za prd (s prominutím) - nedostala jsem totiž snídani!!! Místo ní panička sbalila batoh, mně připnula vodítko a hurá na vlak.

Vystoupily jsme jako vždy v České Třebové, ale panička byla nějaká zmatená nebo co, protože místo abychom zamířily na cvičák (i když nevím, jak bychom ho v té tmě hledaly), obešla se mnou jen celý prostor před nádražím, mimochodem prý pěkně osvícený a zase hurá zpátky na perón. No tak teda pardon, jestli jsi mě vzbudila jen proto, abych se po ránu projela vlakem sem a zase zpátky...!!!

Jenže ono ne. Ten vláček vypadal úplně jinak než ten, co jezdí k nám domů, a tak jsem teda nastoupila a čekala, co bude. No a bylo - jakmile jsme totiž vystoupily, nebyly jsme ani ve Třebové, ba ani doma. Stály jsme u velikánského pole s kukuřicí a trochu rozpačitě (panička) či ospale (já) sledovaly jediného spoluvystoupivšího, jak si to štráduje cestou kolem pole pryč od nás.

"Hm, my musíme na druhou stranu," usoudila panička, i když fakt nevím, jak na to přišla. Ale měla pravdu, protože za zatáčkou už nás čekaly první domy a taky kostel a od paničky vím, že ten cvičák, na který jedeme ZÁVODIT, je hned pod kostelem. Já totiž jedu na závody, vážení! To je ta veliká premiéra!!!

No, jen mi nebylo jasné, jak se pod ten kostel dostaneme. Užuž jsem si chystala packy, že nás tedy pod ten kostel prohrabu, když panička zajásala: "Hele, tady to je!" a já jen zavrtěla hlavou, jak jsou ti páníčci divní. Prý je cvičák pod kostelem a on je zatím vedle něj.

V každém případě, ať už se to po člověčím říká jak chce, jsme na ten cizí cvičák dorazily jako úplně první, a proto jsme dostaly číslo 1. Panička se lehce orosila a řekla jen, že doufá, že to nedopadne jako kdysi se Sabarem, ale prý v mém vlastním zájmu mi odmítla říci, co se tehdy stalo. Takže jen vím, že i strejda Sabar měl při své závodní premiéře číslo 1.

Panička však nikterak nezahálela. Protože ví, že si celý plac musím jako správný pejsek pořádně očuchat do nejmenších detailů, využila nepřítomnosti konkurence a doslova mě honila po všech koutech cvičné plochy. Když nabyla dojmu, že už mám pořádně načucháno, proběhla se mnou kladinu, nad metrovou překážkou jen mávla rukou, že to se mě netýká (prý jsem na to moc mladá) a poslala mě na áčko. Jenže já měla mokré tlapičky, takže při sestupování jsem dostala smyk a pořádně si dole nabila čumák! Koukala jsem, co na to panička, ale ta mě jen prohlédla a zavelala: "Znova." No to víte, že se mi nechtělo znovu spadnout, ale panička byla neústupná a nedala pokoj, dokud jsem áčko 2x po sobě úspěšně nezdolala. Pak mě móc pochválila, jaká jsem šikovná holka a šla se mnou cvičit něco bezpečnějšího, totiž povel "volno". A to mě hrozně bavilo, protože na jeho konci je vždycky piškot a můj hladový žaludek byl vděčný aspoň za něj.

Ale to už se začali sjíždět další účastníci a představte si, všechny děsně zajímal náš batoh, jen tak ledabyle pohozený na takovém divném sedátku (prý se tomu říká studna). A tak jsem vždycky při příchodu někoho nového vyrazila k batohu a hlídala ho, páč je přece plný piškotů!!! A panička se smála a pak řekla, že až budeme skládat ZPU1 (nějaká zkouška), tak mi prý asi místo stopy naordinuje hlídání. A já myslím, že by mi to šlo dobře. Ale to je ještě daleko.

Mezitím počet psů i lidiček zhoustl natolik, že jsem v něm našla i několik známých ze cvičáku. A pak byl hromadný nástup, kde jsme všichni stáli se svými páníčky v dvojřadu (pardon, všichni krom mě stáli se svými páníčky, páč jediná moje panička mě tam ponechala svému osudu a šla nástup fotit) a pan rozhodčí i Iveta měli proslov k páníčkům. No a pak přišla ta paní organizátorka, co nám dala číslo 1 a řekla paničce, ať jde ještě snížit skokovou překážku a společně s nějakým pánem taky ještě roztáhli áčko. Z obojího měla panička radost, protože řekla, že teď už na skok půjdu a honem ho taky se mnou šla zkusit, hop a zpět, obojí naprosto super provedení, páč jsem přece šikulka, ne? No hlavně, abych to prý ukázala panu rozhodčímu. Aha, takže nás bude posuzovat ten pán a ne Iveta.

A už jsme šly na věc. Panička nahlásila panu rozhodčímu, jak se obě jmenujeme a že jsme připravené a už tu byl první cvik: volno! No jasně, hurá na piškot, jenže nejen, že jsem tentokrát žádný nikde neviděla, ale už mě vzdalující se panička volala k noze. A protože je panička důležitější než všechny piškoty na světě (i když bych si fakt nějaký dala a ne jen jeden), mazala jsem za ní až se mi od nožiček prášilo (ale nebyl to prach, nýbrž kapičky vody, páč na celém place bylo děsně mokro). A pak jsme zastavily, já hned sedla a panička mě moc pochválila a připnula na vodítko. Druhý cvik byla chůze u nohy, což mě taky baví, ale mnohem víc na volno, takže i když jsem chodila přesně a doslova přilepená na paničce, přece jen jsem působila "chcíplým" dojmem, jak to mezi námi děvčaty nazvala panička. Třetí cvik byly polohy. Na lehni jsem padla jak podťatá, do toho mokra, fuj, takže vstaň bylo až na podruhé a páč jsem viděla na paničce, jak ji to mrzí, sedni bylo přímo výstavní. Stejně tak čtvrtý cvik, odložení za pochodu, to bych prý mohla předvádět v příručkách. Pak přišel lehčí horor v podobě štěkání. Doma papulu nezavřu, jak tvrdí panička, ale tady jsem sice začala klapat tlamičkou, leč bez odezvy. Panička tomu říká, že prý vypnuli zvuk. Ale stačilo přimhouření jejích očí a už jsem blafala jak na lesy. A pak - apoooort!!!! Moje nej nej nej disciplína!!! Panička popadla činku, mimochodem největší ze všech na stojanu a mrskla s ní do dáli, jak nejvíc uměla. A pak už bylo na mě, abych ji přinesla. Jenže právě ve chvíli, kdy jsem užuž dosedala před paničkou, se kolem našeho batohu začaly honit dvě děti, takže mi to usednutí trvalo chvíli dýl (naštěstí přihlížející je hned odchytili a odvedli pryč). No a pak se šlo na překážky. První skočka, kterou jsme před chviličkou zkoušely, máček no, až na to, že to bylo tak snadný, že jsem při skoku zpět zapomněla zadní nohy a pořádně jimi drcla o překážku. A panička jen zvedla oči vsloup a možná už v duchu plánovala návštěvu toho kostela v sousedství. Možná i proto jsem se na áčku fakt snažila a stejně tak na kladině. Hororem největším se tak paradoxně ukázalo být dlouhodobé odložení. Cvik, který zvládám v jakékoli délce a v jakémkoli místě naprosto bez problémů, ale tady... Tak za prvé, bylo děsně mokro. Za druhé, leželo se hned vedle keřů a stromů a za nimi tekl potok a hlavně za třetí, z toho potoka cosi vylezlo a štrádovalo si to těmi keři sem tam. Ale když jsem viděla na paničce, jak je z mého věčného civění do křoví zralá na infarkt, raději jsem ležela dál, i když jsem byla fakt zvědavá, jak dlouho to bude trvat, než tam za mnou ono NĚCO přijde. No, naštěstí byla panička rychlejší.

A pak už jsme šly společně k panu rozhodčímu, který mi sem tam něco vytkl a nakonec vynesl ortel: 88 bodů. Panička jen nade mnou zavrtěla hlavou, prý jsem tele, ale na druhou stranu byla hrozně ráda, že jsem nepředvedla takovou hrůzu jako kdysi Sabar. Ten prý ze 60 bodů získal jen 30, a to snad jen díky tomu, že s ním panička neutekla z placu.

A protože nejsem Sabar, tak mi panička nachystala i pozdní snídani a pak mě zavřela do psího domečku, aby mohla fotit naše kolegy. Ale moc dlouho jsem tam nepobyla, ona je panička raději, když mě má u sebe (a naopak to samozřejmě platí taky). No a pak taky byla nějaká spokojená a já postupem doby zjistila, že těch mých 88 bodů stačí na 3. místo! A být třetí ze sedmi pejsků, zvlášť když jsem suverénně nejmladší, to není nijak špatné. A kdybych nebyla to tele a zacvičila svůj standard... no jo, tak holt příště.

Na svou obranu ale musím říci, že i ostatní pejsci se překonávali. Jeden např. při aportu předvedl dokonalý výstavní postoj a setrval v něm dobře půl minuty, než aport zvedl a cvik dokončil. Druhý se pro změnu na aport tolik těšil, že si po povelu volno pro jeden doběhl a pak se sice přiřadil k noze páníčka, ale jaksi v protisměru. Prostě páneček koukal dopředu a pes dozadu. Také jsme viděly značkování překážek i plazení z odložení, ovšem všichni přihlížející včetně pana rozhodčího se shodli na tom, že to plazení bylo ukázkové.

No a pak už bylo vyhlášení. Zase jsme všichni stáli v řadě a tentokrát mi panička neemigrovala, protože foťák dostala do rukou Iveta. A tak jsem si s paničkou prvně vychutnala cestu na stupně vítězů (takové divné schody a všichni děsně tleskají, když k nim jdete a když pak na nich stojíte). Dostaly jsme takovou krásnou mističku (prázdnou!!!), polštářek a pytel granulí a ještě tašku s mňamkami, chvíli pózovaly - no a zase dolů, aby na naše místo vyrazili další úspěšní účastníci z jiných kategorií. Taková chvilka slávy, jak řekla panička. Prý si ji se mnou prožila poprvé. Ale vždyť sama tvrdila, že dnešní den bude naše velká premiéra, ne?

A to ještě netušila, jakou premiéru jsem jí nachystala na příští víkend. To totiž jdeme znovu závodit, tentokrát dle zkušebního řádu Obedience.