Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jedenáct měsíců podruhé

3. 10. 2011

Abych řekla pravdu, po mém prvním závodě jsem nabyla dojmu, že mě panička učí i věci, které asi v běžném kynologickém životě nepotřebuji. Chození dokola, nosení činky u nohy nebo aportování dřívek, nic z toho po nás v Lukové nechtěli. Bylo mi to divné, i když je fakt, že v souvislosti s těmito cviky panička vždycky používala takové zvláštní slovo - obedience a při mé závodní premiéře jsem ho od ní neslyšela ani jednou.

Vše mi však začalo být jasné s nástupem dalšího týdne. Hned v pondělí jsme s paničkou vyrazily na náš cvičák, prý na trénink OBEDIENCE. No plac byl k nepoznání, plný barevných pásek a kuželů a uprostřed toho všeho pobíhala Iveta a dirigovala momentálně cvičící kolegy. Netrvalo však dlouho, kývla na nás - a horor začal! I když - jak pro koho.

Tak v prvé řadě jsem se dozvěděla, že tu krásnou barevnou pásku lemující cvičební prostor si fakt nemůžu vzít domů, a to ani poté, co jsem si do ní (jako) zamotala nožičky. Přitom byla fakt moc pěkná, v duchu už jsem viděla, jak z ní vyrábím kupu malinkatých proužků. Ty by hezky lítaly vzduchem! Hm, jenže mi to neprošlo. A tak když ne pásku, tak aspoň ten kužel. Jak jsem zjistila pomocí zoubků, byl vyroben z plastu, což je surovina, která mým čelistem nikdy neodolá, i když tenhle vypadal docela trvanlivě. A byl takový krásně žlutý, ten by se mi vyjímal ve sbírce. Ale považte, ani ten mi nebyl povolen! A přitom jich bylo na place tolik, tak divně rozmístěných, že v tom určitě nemohl být žádný systém. Jeden by přece nemohl nikdo postrádat!

Jenže Iveta byla nekompromisní, kužely prý vyznačují místo, kde se cvik provádí, to na vysvětlenou ke mně a směrem k paničce pak spustila učiněný vodopád výtek: stojí na špatném místě, psa nemá u nohy rovně (zvláštní, bylo to fakt vytýkáno paničce, ne mně), nestojí rovně, mluví se mnou víc než je zdrávo a sahá na mě moc, špatně a ještě v nesprávnou dobu. Při každém cviku, mně tak důvěrně známém z domácího nácviku, pak panička dostala další slovní sprchu, většinou že jde moc rychle nebo pomalu nebo shrbeně nebo brzo atd. atd., takže po půlhodině na place byla panička úplně mimo a Iveta naopak v obraze: "Pes je výborný, ale potřeboval by jiného pánečka."

Cestou domů se panička snažila sesumírovat všechny výtky, zejména ty týkající se provádění cviků před povolením ze strany stevarda (jak v letadle, haha) a pochvaly před ukončením cviku v režii téhož. Pro ujištění se, že vše správně pochopila, jsme proto na cvičák vyrazily ještě v pátek, ale to už se nám Iveta tolik nevěnovala, a proto bylo nad slunce jasné, že nadcházející neděle bude v našem podání opravdu nezapomenutelná. Protože - to aby bylo jasno - v neděli nás čekal první závod v obedienci!

Že bude skutečně mimořádný, nebylo pochyb od samého začátku. Díky hárající kolegyni v mé kategorii došlo v sobotu odpoledne k pořádnému zamíchání pořadí, takže my začátečníci jsme místo ráno měli jít na plac až odpoledne. Předtím ovšem ještě měly proběhnout skupinové cviky a ještě předtím 3minutový (slovy: TŘÍminutový) trénink přímo na cvičební ploše. Díky tomu jsme s paničkou přijely už v půl jedenácté a od té doby jen čekaly. Panička si sice čekání zpříjemňovala focením a já okukováním výkonů zkušenějších pejsků, ale i tak to bylo dlouhé. Jediným zpestřením byl ten trénink - fakt úžasná věc, tahle časová limitace, páč než jsme došly na spodní okraj placu, kde byl čtverec, byla půlka tréninku fuč. No ale pak TO přišlo.

Jako první jsme nastoupily na skupinové cviky. Jedná se o odložení nejdřív vsedě a poté vleže ve skupině. Protože panička ví, že já cvičení s ostatními pejsky zrovna nevyhledávám, kladla při pondělním i pátečním tréninku velký důraz na to, abych si zvykla na pejska po mém boku. Protože se rozpis neustále měnil, vystřídalo se vedle mě hned několik adeptů a se všemi jsem si víceméně padla do oka. Bohužel poslední změna vedla k tomu, že při ostrém startu vedle mě byli samí cizí pejsci. No to byl děs. Na plac jsem přišla jak "zmoklá slepice", jak to nazvala panička a stejně tak působila i během odložení vsedě. Mohla jsem si hlavičku ukroutit, jak jsem si hlídala své sousedy, a to se bohužel promítlo i do bodového ohodnocení, kdy jsem z max. počtu 10 bodů dostala jen 9.

Protože to paničku mrzelo, umínila jsem si, že při odložení vleže budu fakt vzorná. A tak, jak mě panička "odložila", tak jsem ležela a upřeně hleděla do trávy před sebou. Bohužel tak upřeně, že jsem jaksi nepostřehla, že už se mezitím panička ke mně vrátila. Sice se mi zdálo, že slyším "sedni", ale dál jsem hypnotizovala trávu a snažila se ani se nepohnout. Ale najednou mě panička bafla za obojek a v tu ránu jsem seděla a hleděla do naštvané tváře své majitelky. 'Co je?' koukala jsem na ni nechápavě, mám přece ležet! A to už nám Iveta ukazovala 0 bodů. Jéjda, to to teda ta panička vede, copak si nepamatuje, že za sáhnutí na psa je hned 0? "Tři povely jsou ti málo?!" soptila ale dál panička. "Nebo si mám podat písemnou žádost, aby ses posadila?!"

Ježiš, to byl průšvih! Já "zaspala" povel "sedni"!!! Panička byla dokonce tak moc naštvaná, že mě zavřela do boudičky pro bezprizorní pejsky a šla další dění fotit beze mě!

No, zavřená jsem byla dlouho. Ale fakt dlouho. Aspoň mi to teda tak přišlo. No ale nakonec si pro mě panička přišla a řekla, že když už jsem takové tele, aspoň tu zkoušku bychom mohly splnit a ať se teda snažím. No a tak jsem se vážně snažila.

Jako první chůze u nohy, pěkně jak jsme to cvičily, kruh a potom kousek rovně. Ukázková chůze ohodnocená plným počtem bodů!!! No pane, to se teda často nevidí! Pak hned odložení za pochodu a 9,5 bodu! (půlka bodu dolů za to, že jsem prý na začátku cviku koukala po vejrech) No, pak jsem trochu brzdila při přivolání a vysílání do čtverce (páč jsem zdálky viděla, že ve čtverci žádná mňamka není), ale chuť jsem paničce spravila nesením aportu u nohy, opět za plný počet bodů. Aport přes překážku byl pěkný, ale pomalejší a opět - tohle se mi na obedienci líbí nejvíc - to bylo vyčteno paničce, nikoli mně. Prý proč nepoužila další povel, který je povolený? Panička poněkud znejistěla, protože při "klasické" poslušnosti je jenom "hop" a "aport", ale v obedienci prý lze použít ještě další povel na návrat s aportem. No tvrdila to Iveta, takže to tak bude - nás neznalost paničky (nikoli moje pomalost) stála 1 bod.

A pak přišel zlatý hřeb - přinášení dřívka! Při pondělním tréninku jsem nabyla dojmu, že máme doma málo cvičného materiálu a zdeptané paničce přinesla hned tři dřívka (víc se mi jich do tlamičky nevešlo). Že to nebylo dobře, nemusím asi moc rozebírat. Správně se má samozřejmě přinést jen jedno, a to konkrétně to, které voní po paničce. I dnes jsem radostně vyrazila ke kupičce dřívek a snažila se jich do papuly nacpat co nejvíc, ale pak ... no jo, vybavila jsem si paniččin výraz po nevydařeném skupinovém odložení, všechny je zase vyplivla, našla jen to jedno správné a donesla ho vzorně k paničce. Ale co to? Ona si ho ode mě nevezme? Panička rozpačitě koukala tu doleva, tu doprava (vlevo stevardka, vpravo Iveta coby rozhodčí), načež si teda dřívko vzala a cvik ukončila. A vykoledovala si pořádnou přednášku od obou, jako na co čekala a když řekla, že na povel stevarda k odebrání (protože v "klasické" poslušnosti to tak je), zeptala se Iveta, jak důkladně prý četla zkušební řád, když neví, že se v této kategorii odebírá dřívko automaticky, bez vyzvání? Upřímně, nechci sahat paničce do svědomí, ale myslím, že ten zkušební řád ani nemá, natož aby ho snad četla, ale vážně bych to asi víc nerozebírala. Podstatné bylo, že jsme dostaly nakonec 7 bodů, což nebylo až zas tak špatné na to, že jsem oslintala komplet všechna dřívka a během rozjímání paničky ve stylu mám-nemám svými zuby poněkud opracovala to správné.

Na samý závěr přišel cvik, který mi nikdy nečinil absolutně žádné potíže - polohy před psovodem. Bohužel, euforie z blížícího se konce i poznámky paničky o nutnosti psaní písemných žádostí za účelem mého posazení způsobily, že jsem "sedni" vykonala ještě dřív než panička povel vydala. Ale aspoň bylo vidět, že jsme naladěny na stejnou vlnovou délku, resp. že paničce splním, co jí jen na očích vidím. "Lehni" bylo pro změnu s rozvalením, na což panička už reagovala jen očima vsloup a celý závod poté ukončilo mé velmi pomalé "sedni".

Myslím, že jsem paničce obstarala pořádně adrenalinu, ale po mém usednutí už mě jen objala a řekla, že jsem sice tele, ale její a že by to snad na zkoušku mohlo stačit. Protože se ale v obedienci body za jednotlivé cviky násobí ještě koeficienty, nevěděla v tu chvíli, jestli to vážně vyjde nebo ne. Podstatné však bylo, že už se nezlobila, naopak mě vzala opět na zbytek fotografování a co chvíli mě hladila a já věděla, že vše zlé je odpuštěno a že je panička stejně ráda, že mě má.

A pak přišlo vyhlašování vítězů. Iveta s kolegy organizátory nanosila poháry pro nejlepší na takovou lavičku, na které je panička vyfotila a pak mi ukázala, jakou krásnou mističku jsem mohla dostat, kdybych nebyla to tele. No a pak už se vyhlašovalo. Panička mě pořád držela v pohotovosti, s každou hlášenou pozicí (vyhlašovalo se od konce) čekala, že užuž zazní naše jména, ale ono pořád nic. Když už zbývalo vyhlásit jen poslední tři účastníky (pardon, vlastně první tři), otočila se k nám kolegyně z naší ZKO a řekla, ať mě panička pořád neplaší, že jsme přece druhé! V tu chvíli panička vypadala jak po ráně palicí do hlavy a i když už se mnou stála u cedulky s dvojkou, nemohla tomu pořád uvěřit. Fakt jsme byly druhé!!! A tak jsem nakonec dostala jednu z těch hezkých mističek a taky další pytel granulí a tašku s mňamkami... Myslím, že to panička nechápe ještě teď.

Jo, a tu zkoušku jsme udělaly na velmi dobře!!!