Jdi na obsah Jdi na menu
 


Devět měsíců podruhé

20. 8. 2011

Tak se mi potvrdilo, že ze mě bude opravdu prvotřídní čmuchač. Můj čenich mi signalizoval, že se něco chystá - a fakt se chystalo! A nejen, že chystalo, ale taky stalo!! Odjely jsme s paničkou do psí školy a nejspíš natrvalo!!!

Předcházel tomu dvoudenní vytrvalý déšť, což bylo špatné, moje hárání, což bylo horší a hlavně vynechání večeře, což bylo přímo tragické! Prý proto, abych v autě nezvracela! Jako by snad absence večeře mohla mít vliv na můj žaludek a jeho protesty proti cestování autem. No samo, že ne - stáli jsme ale jen jednou, protože páníčci prohlásili, že kvůli pár slinám nestojí za to zastavovat.

Na druhý pokus jsme našli cvičák, kde se ta psí škola koná, ale byl to úplně jiný než ten, na který jsem zvyklá. Ale ti lidi tam mi byli povědomí a hlavně Iveta, lidská maminka našeho Matýska, se kterou je tedy třeba být zadobře. Ta nám taky ukázala, kde postavit stan a skutečně, než jsme se s mladší paničkou vrátily z venčení, už na vyhrazeném plácku stál ten plátěný domeček, který před dvěma dny dočasně vyrostl, byť poněkud našišato, v obýváku. Tentokrát stál rovně, však se taky páníčci snažili, ale najednou zmizeli a zbyly po nich jen tři obrovské batohy a kupa igeliťáků vesele létajících vzduchem.

A pak přišla hrůza největší - panička mě zavřela do takové dřevěné boudičky a odešla pryč! Zůstala jsem úplně paf, tohle je ještě horší než kotec!! Tolik cizích pachů, nikde nikdo, jen já, samotinká a úplně opuštěná!!! Nejdřív zmizí páníčci a teď i mladší panička!!!

Naštěstí se ke mně panička po čase vrátila (připadalo mi to jak věčnost), ale jen mě vyvenčila a zase šup zpátky do boudičky!

Byla už hodně dlouho tma, když si pro mě panička přišla a řekla, že půjdeme spinkat. Tak jsem se zaradovala, že jdeme domů, ale místo toho jsme zamířily ke stanu. Než jsem se nadála, nacpala mě panička dovnitř, zalezla tam za mnou a zavřela vchod. V tu ránu jsem poznala, jak se asi cítí sardinky v plechovce, co nám páníčci občas kupují v obchodě - aneb, jak to vyjádřila panička, bylo tam poněkud těsno. A prý jsem za to mohla já!

"Cireno, padej z té matrace! No, podívej se na ten spacák..." (takový divný přehoz, pod kterým panička hodlala spát - byla na něm značka mého hárajícího zadečku). "A už si konečně lehni! A přestaň na mě slintat... já jsem řekla lehni! Tak a spinkat!"

No a tak jsem se tedy uložila ke spánku. Chvíli jsem sice ještě poslouchala podezřelé zvuky (a že jich bylo) a sem tam zavrčela, to aby panička věděla, že ji hlídám, ale to listí na stromech tak hezky ševelilo a mně se zavírala očička... No asi tušíte, jak to dopadlo.