Jdi na obsah Jdi na menu
 


Devět měsíců podruhé VII

31. 8. 2011

Protože se včera ranní čekání v táboře osvědčilo, vyrazily jsme i dnes na stopu až hodinu po ostatních. Kupodivu jsme ale nikoho nepotkaly a tak jsme zamířily na naši tradiční louku a čekaly, kdy se objeví Iveta. Panička byla docela nervózní a pobíhala po louce i přilehlé cestě sem tam, protože nikde ani živáčka, zatímco já se rozptylovala pozorováním (spíš hypnotizováním) těch dvou pánů opravářů, kteří zase byli v tom domečku a cosi spravovali. Až po hodně dlouhé době se na příjezdové cestě na louku objevila Iveta a zatímco se s paničkou dohadovala, kde jsme se s ní minuly, vracela nás zpět na tu louku, kde jsme šlapaly stopu včera. Bylo mi to divný, protože jsme ji prochodily celou - nejspíš se budeme učit křížení! Jenže ono ne. Panička mě uvázala na samé špici té louky a pak s Ivetou vyrazila - na přilehlé pole! No co tohle má být???

I panička z toho byla lehce paf, protože pole bylo udusané předchozími dešti, takže i při její váze se do něj otiskla jen asi každá desátá šlápota, navíc držet směr taky nešlo, protože se prostě nebylo čeho chytit. Místo účka tak vznikla jakási šišatina, která sice měla pravoúhlé lomy, kterým ovšem předcházely různé oblouky na tu či onu stranu, podle toho, který drn paničku momentálně zaujal. No a tohle jsem měla stopovat, prosím?!

Jasan, že jsem to odešla. Ale byla to hrůza, v plicích jsem měla asi tak kilo prachu! Ale Iveta řekla, že je důležité takhle na počátcích měnit terény, abychom se my pejsci naučili stopovat na všech površích.

Odpoledne byl opět dlouhodobý program pro děti, tentokrát psí výstava. Samozřejmě panička musela zase fotit, ale tentokrát byl prostor dění celkem ohraničený a panička mě tedy vytáhla z boudičky s tím, že když budu hezky ležet u kruhu a "hlídat" židličku, na které měla příslušenství k foťáku, tak že nebudu muset být zavřená. A tak jsem byla nejposlušnější psí holčička pod sluncem a ležela jsem tam celé dvě hodiny, než výstava skončila! A panička mě hrozně moc chválila a slíbila, že za odměnu si zkusíme něco, co jsme ještě spolu nedělaly. Prý agility!

Samo, že jsem netušila, která bije, ale sotva jsem to zjistila... páni, to je úplně nejlepší hra na světě!!! Jde vlastně o hopsání přes překážky, probíhání tunelu a proskakování takového kola, no v mé řeči prostě o lítání sem tam - a to je přesně to, co miluju ze všeho nejvíc!!! (samo, až po paničce). Agility nás učil jeho šéf Ondra a moc mě chválil, a to i přesto, že jsem mu jednou předvedla zuby, když na mě chtěl sáhnout. Bylo to na áčku a v takovém místě, že na mě panička zrovna nemohla, ale jediné oslovení "Cireno!!!" mě uvedlo rázem zpět na zem a od té doby jsem byla zase ta nejhodnější pod sluncem. Jediné, co mi na tom agility nešlo, byl slalom. To je kupa takových latiček v řadě a má se prý běhat sem tam cik cak, a to je na mě moc pomalý. Já mám raději tryskové tempo. Ale když to shrnu - během půl hodiny jsem se na parkuru (tak se tomu říká) vyřádila přesně podle svých nejtajnějších představ, bylo to úplně suprový!!!

Stejně jako spinkání ve stanu, kam jsem odpadla totálně utahaná a spinkala jak miminko, kterým ostatně ještě jsem, až do rána.