Jdi na obsah Jdi na menu
 


Devět měsíců podruhé VI

31. 8. 2011

Dnešek začal tím, že jsme v pět při prvním venčení parádně zmokly. Samozřejmě celý tábor ještě spal, takže tato nepřízeň osudu postihla jen mě a paničku, ale vyděsila nás pořádně. Naštěstí při druhém budíčku už se na nás venku usmívalo sluníčko a bylo tak jasné, že se budeme moci nerušeně věnovat výcviku. To by ale nějaký musel být! Jako tradičně všichni dospěláci odešli na stopy, ale my s paničkou ne! Místo toho jsme seděly u toho domečku, kde se dává páníčkům papání a koukaly, jak ostatní pejsci se svými dětskými páníčky cvičí. A abych to neměla tak jednoduché, tak mě panička zkoušela, jestli tam vydržím ležet, i když ona odejde dovnitř do domečku. No přiznávám, poprvé jsem se šla podívat, jak to tam vypadá, ale panička mě obratem vrátila zpět a zlobila se, takže pak už jsem hezky spořádaně ležela a jen nervózně pokukovala po dveřích, jestli už panička jde. No protože co kdyby ten domeček měl dva východy a panička mě tady zapomněla?!

Naštěstí panička nezapomněla ani na mě, ale ani na Ivetu a tak hodinu po ostatních jsme vyrazily na stopy i my. Prý proto jsme zůstaly v táboře, abych nemusela při čekání koukat jen na čmeláčky a slizouny. A tak jsme tentokrát nečekaly, potkaly jsme ostatní vracející se již plni dojmů ze své stopy a Iveta nám hned určila úplně jinou louku a paničce nařídila našlápnout "účko" a dlouhý. A tak panička svědomitě šlapala a mě tam nechala s Ivetou, která na mě pořád mluvila. No byla jsem nesvá, pořád mám v živé paměti tu výchovnou lekci z předvčerejška, takže jsem si z původního odložení vleže sedla, ale panička zrovna šlapající na druhém konci louky si toho všimla a houkla na mě "Lehni!", takže jsem sebou bleskem plácla o zem, jen abych nezavdala příčinu k paniččině nespokojenosti. No a pak už pro mě konečně panička přišla a vyrazily jsme a panička i Iveta byly docela spokojené, hlavně tedy proto, že jsem našla všechny předměty, i když jsem je nezalehla, ale jen ožužlala v zubech a jeden dokonce zkusila zahodit.

Po návratu do tábora jsem putovala (jako tradičně, ach jo) do boudičky a byla jsem tam teda nepěkně dlouho. Panička se mi pak omlouvala, prý měly děti olympiádu a ona coby hlavní fotograf musela fotit, ale co je mi to platné? Jasan, že mě chodila ve volných chvilkách vyvenčit, ale to bylo jen šup ven, rychle vyčurat a zase šup zpátky do boudičky. Teprve až v půl osmé večer nás Iveta nechala nastoupit a cvičily jsme zase obedienci a moc mi to šlo, až na ten fígl s balónkem, ten jsem teda nepochopila. Při přivolání si ho panička prohodila mezi nohama a hrozně se divila, že jsem ji oběhla, místo abych proběhla stejnou cestou jako předtím ten balónek. A tak jsme to zkoušely stále znova a znova a já pořád obíhala a panička nade mnou jen vrtěla hlavou. A já nad ní taky - copak nemá strach, že ji při mé rychlosti sejmu? No, soudě podle toho, že jsme to zkoušely stále znova a znova, asi ne.