Jdi na obsah Jdi na menu
 


Devět měsíců podruhé V

27. 8. 2011

Asi se nebudete divit, když napíšu, že jsem po včerejšku byla tak mimo, hlavně tedy z reakce paničky na můj prohřešek (ale vždyť se vlastně nic nestalo!?!), že jsem si ji začala udobřovat ještě v noci ve stanu. Bohužel jsem pro to ale asi nezvolila dobrý způsob. Myslela jsem si totiž, že čím blíž budu paničce, tím rychleji mi odpustí. Opak byl ale pravdou. Po chvíli nespokojeného brblání ve smyslu 'co je, že se nemůžu otočit', se panička probudila naplno, zaostřila na překážku, která jí bránila otočit se na jejím pelíšku, a když zjistila, že tou překážkou jsem já, vypakovala mě z matrace tak rychle, že ještě teď přemýšlím, jak to vůbec udělala. No a spala dál, zatímco mě bylo jasné, že ten včerejšek tak snadno nepřekonáme. Byla jsem z toho tak špatná, že jsem dokonce zaspala i druhý budíček a stále ještě rozmrzelou paničku šokovala tím, že jsem prostě nechtěla opustit stan. To tak, já vylezu a zase něco vyvedu a panička mě zase zdupe jak včera! Ani za nic!!! Jenže panička nade mnou moc nedumala a vyvedla mě na tradiční intermezzo do boudičky, zatímco ona šla na snídani.

Po snídani jsme ale nešly na stopu, jako doposud vždy, nýbrž nastoupily jsme do řady s ostatními pejsky dospěláků a šly cvičit tzv. skupinovou poslušnost - tedy, že všichni pejsci děláme to samé najednou. To byla docela sranda, hlavně zase to plazení, v mém případě spíš žabení, jak to nazvala panička, protože jsem prý hopsala jak žába. Pak jsme taky zkoušeli překážky, které mi jdou, to je přece jasný, až teda na tu jednu. To je nějaká novinka nebo co. Vypadá to jako kladina, ale musí být hodně stará, protože z ní už pořádné kusy odpadly. A že já bych měla lézt na něco tak chatrné???

Jenže panička mě vyvedla z omylu. Není to chatrné a ty díry jsou úmyslné, páč to není kladina, ale žebřík a já prý přes to mám chodit. No páni! Copak o to, přední packy si uhlídám, ale co ten zadeček, když mám oči jen vpředu? No jasan, že mi zadní nožičky padaly dovnitř, ale panička mě držela pod bříškem a tak jsme překážku úspěšně překonaly. To jsem si vydechla... a vyrazila si to zopáknout!!!

Potom jsme všichni zkoušeli ještě vysílání na stůl. To, jak jistě uznáte, je záslužná činnost, protože stůl aspoň u nás doma skýtá vždycky nějakou tu mňamku a správný pes by jistě měl umět ji sebrat. Jenže tady ten stůl byl nižší (co je samozřejmě lepší) a hlavně - stála u něj Iveta. Ježiš, to se mi tam teda nechtělo, vždyť právě kvůli Ivetě mě včera panička tak strašně sprdla! Jenže panička byla naprosto nekompromisní a trvala na tom, že k Ivetě na stůl prostě běhat musím. No co mám povídat, snažila jsem se vykroutit - ovšem jen do chvíle, než jsem zjistila, že když si na ten stůl vyskočím, Iveta mi podá piškot. A tak teda jó, za piškot budu běhat klidně i k Ivetě!

Odpoledne naordinovala panička siestu, ale abych nebyla furt zavřená (a taky prý už konečně nehárám), vytáhla mě panička z boudičky a nainstalovala k domu, kam chodili lidičky papat. Tam mi nařídila "zůstaň" a šla s tou malou holčičkou, co říká Ivetě mami, hrát takovou zvláštní hru. Lítal při ní balónek, takže mě samozřejmě hrozně zajímala, ale panička mě nepřizvala a tak jsem jen koukala. A taky kontrolovala, protože panička s cizí holčičkou, to si musí jeden prověřit! Ale pak byla svačina a ta holčička dostala takovou studenou dobrotu a představte si - rozdělila se o ni se mnou, ale musela jsem se za to nechat od ní hladit. A protože to bylo fakt dobrý, tak jsme teda uzavřely dohodu - ona mi dávala lízat nanukáč (tak se to prý jmenuje, úžasná věc!) a já se nechala hladit. A panička měla hroznou radost a chválila mě, jak jsem šikovná holka. No a po včerejšku jsem si této pochvaly fakticky móoooc cenila!

Horší je, že jsem tomu všemu dění věnovala takovou pozornost, že když jsem měla jít na plac, nemohla mě panička vůbec vzbudit. Nakráčela jsem tak před Ivetu sice vzorně u nohy paničky, ale s papulou otevřenou, div mi nevypadla z pantů, jak jsem zívala. No ale Iveta ví, jak nás rozhýbat a taky radila paničce další fígle, jak na mě, aby odstranila chyby, kterých se prý panička na mě dopustila. A to jsem se teda ježila, páč panička určitě žádný chyby nedělá, nikdy a v ničem, ale protože jsem ještě měla v živé paměti scénu ze včerejšího večera, raději jsem byla zticha a dělala, jakože nic neslyším. A jelikož jsem fakt byla moc šikovná, vzala nás Iveta i na překážku, kterou jsme dopoledne ignorovaly - na klasickou stěnu, přes kterou se má skákat. Prý se tomu říká skok vysoký. Tam se sice chvíli dohadovala s paničkou o tom, jaká výška je pro mě přiměřená (panička řekla, že mě prý na metrovku nepustí a Iveta na to, že v 10 měsících už jsou klouby většinou vyvinuté a neměl by být problém), nakonec jsem skákala přes 60 cm a šlo mi to fakt super. Jen kdyby se ta panička tak neflákala, prý se hned po skoku mám přiřadit k její noze a jak to mám asi udělat, když je kdesi za mnou?

No ale nakonec byla i opravdická sranda. Poslušnost jsme totiž zakončily aportem, což je samozřejmě super cvik, ale Iveta ukazovala paničce, jak z toho udělat i super hru. A to tak, že aport odhodí a ve chvíli, kdy ho já vyzvedávám, začne panička utíkat pryč ode mě a volat na mě. Sranda je ta, že panička má běžet pozadu, což se také snažila vykonat. Jenže si nevšimla, že se dostala do špagátků, které vyznačují hřiště pro děti, pěkně se do nich zamotala, ztratila balanc a žuch! Pěkně pozadu sebou řízla do trávy! A já udělala hop - a už jsem na ní ležela i s aportem! A panička se smála a smála, až jí tekly slzy a pak řekla, že my dvě jsme fakt dvojka. No to je přeci jasný, ne?

Jenže tenhle den měl ještě jeden program. Když nás Iveta učila krást ze stolu piškoty, byl to prý jeden ze cviků, které se prověřují při záchranařině. A večer si pro nás všechny připravila další. Byl to pochod mezi ohni! To se na chodníčku před tím domem s papáním zapálilo 6 pochodní, umístěných na zemi a my pejsci s páníčky jsme mezi nimi měli chodit. No mně se to moc líbilo, ale byli tam tací pejsci, kteří vyváděli asi jako když si mě chce někdo cizí pohladit a nemá přitom piškot nebo balónek. Ale nakonec jsme to zvládli všichni.

Asi není divu, že jsme večer padly s paničkou ve stanu za vlast (jak ona s oblibou říká) a usnuly spánkem totálně utahaných.