Jdi na obsah Jdi na menu
 


Devět měsíců podruhé IX

31. 8. 2011

Od rána bylo evidentní, že se dnes zase něco chystá! Tak zaprvé jsme vstávaly dřív a jejej, to se mi teda nechtělo! Ale zase jsem viděla paničku v akci s nafukovací matrací. Ale místo tradičního boje o to, kdo koho nafoukne, tentokrát panička vytáhla kolíček a matraci zalehla. Asi nějaká nová taktika boje, protože matrace funěla víc než kdy jindy a nakonec podlehla. Doslova. Páč splynula se zemí. A panička ji pak smotala a strčila do tašky. Nejspíš s ní už byla tak nespokojená, že už ji nechce ani vidět. Což souhlasím, jen nevím, na čem bude dnes v noci spinkat.

Pak jsme opět vyrazili s Ivetou a ostatními dospěláky na stopu. Tentokrát jsme šli na nejvzdálenější louku, kde jsme ještě nikdy nebyli a zase jsme šlapali účko. Terén byl tedy víc než bojový, místy měla panička trávu až do pasu, ale po včerejším bahně mi to přišlo jak hotová oáza klidu. Hlavně tedy proto, že se paničce nepodařilo dát žádný předmět ani piškot do mraveniště, což už několikrát předtím zvládla. A panička byla ze mě tentokrát přímo nadšená, protože druhý předmět jsem zalehla úplně sama! Tím spíš, že vzhledem k množství trávy panička vůbec netušila, že se k němu blížím, a proto v první chvíli nechápala, proč vlastně ležím! No co vám mám povídat, radosti kupa a že prý jsem šikovná holka. Což je přece samo sebou, ne?

Dnešní den se však vyvíjel víc než slibně i poté. Ondra nás totiž vzala zase na agility a půl hodiny vymýšlel různé varianty toho, co bych na parkuru mohla předvést a já samozřejmě předváděla, protože tohle je prostě nejlepší možná zábava. Rychlostí tryskáče jsem skákala překážky, přebíhala áčko a kladinu, proskakovala kruhem i doslova prolítávala tunelem, jen ten slalom zatracenej mě pořád brzdil. Ale bylo to super a Ondra byl taky moc spokojený a dokonce mě chválil před Ivetou!

No, jenže pak přišla horší část dne - tradiční arest v boudičce. Panička šla fotit konec zkoušek a pak prý balit a já čekala a čekala a pozorovala, že se vážně něco děje. Protože postupně bylo se mnou v těch boudičkách zavřeno stále méně pejsků; vždycky si pro ně přišli jejich dětští páníčci, vzali je ven, ale už nevrátili zpátky a nakonec jsem na svém konci boudiček zbyla sama! Ale to už přišla panička a vzala mě vyvenčit a při té příležitosti předvedla náš stan, nebo teda spíš místo, kde stával... no kde je? Kde budeme v noci spinkat???

Odpověď doslova přijela, a to v autě. Oba páníčci!!! To už sice lilo jak z konve, ale mně to bylo jedno. Rychle naložili do auta všechny batohy a tašky (bylo jich víc než když jsme sem přijeli!) a samozřejmě i mě - a hurá domů. Domů!!!!

No co vám mám povídat - přivítání doma od dospěláků bylo famózní, jen Micina byla pořádně naštvaná, protože mi v mezidobí zabavila pelíšek a jen těžko se s ním loučila. A tak nadcházející noc jsme už s paničkou spinkaly pěkně ve svých pelíškách. Ježiš, to byla krása!!!

Ale stejně byl ten tábor fajn. Doufám, že zase brzy na nějaký pojedeme!