Jdi na obsah Jdi na menu
 


Devět měsíců podruhé II.

20. 8. 2011

Ráno mě vzbudilo pípání té černé krabičky, se kterou si panička občas povídá, prý se tomu říká mobilní telefon. Tentokrát pořádně vyřvával, protože panička spala jak zabitá - popravdě já taky, jelikož jsem během noci doputovala až k pytlům s oblečením a tím největším si podložila hlavu, a to se to pak pane spinká! Ale bylo 5 hodin, tedy čas pro venčení a hlavně pro papání!!

Podruhé začala pípat mluvící krabička před půl osmou, a to jsem hned putovala do boudičky a panička na snídani. Nevím, čím to, ale pejsků se prý společná snídaně netýká! Naštěstí to netrvalo dlouho, přišla panička ve výcvikové vestě a oznámila mi, že jdeme cvičit. Místo na plac jsme ale zamířily po "venčící" trase pryč ze cvičáku. Nešly jsme ale samy - asi 4 další pejsci šlapali před námi, ale prý proto, že hárám, musíme jít až za nimi. Navíc najednou zmizeli a my s paničkou pokračovaly po blátivé cestě dál, načež jsme odbočily a dostaly se tak na stejnou louku jako kolegové, ale z druhé strany - aspoň to tak teda tvrdila panička. Bylo mi to trochu líto, ale panička byla nekompromisní. Prý bych ostatní pejsky rušila! A to rušení se asi čekalo fakt veliké, protože jsme přišly na řadu až jako poslední, kdy už ostatní páníčci šlapali druhou stopu.

Paní výcvikářka (prý se jmenuje Maruška, ale kočičky prý nechová, čili z ní nic dobrého nekouká) ukázala paničce, kde a jak má "položit stopu" a šla zase přezkušovat ostatní. Panička mě pak nechala ležet na ušlapané cestičce, co vedla po kraji oné louky a sama vyrazila neohroženě vstříc terénu. A že stál za to! Na pohled velmi hezká louka plná květů, travičky, včeliček, broučků, mravenečků a dalšího příslušenství (jak jsem záhy zjistila), ovšem pro běžný pohyb značně nepraktická vzhledem k faktu, že ony květy a travička dosahovaly místy paničce až nad kolena. Přesto však panička svědomitě šlapala stopu, jak jí Maruška nařídila, ale popravdě - dost jí to teda trvalo.

Pak se vrátila Maruška a já šla "sbírat stopu" - ve skutečnosti spíš piškoty. Jak jsem záhy zjistila, v každé šlápotě, kterou tam panička udělala, byl jeden kousek piškotu, a protože těch šlápot bylo poměrně dost, měla jsem na konci bříško jak v pokojíčku. Je fakt, že ta vysoká travička nebyla nic moc a taky její obyvatelé mě nejspíš považovali za vetřelce, protože nezřídka mi onen kousek piškotu okupoval nějaký brouček a jeden kus se dokonce vydal na cesty na zádech mravenečků (ale vybojovala jsem ho zpět). Moje radost však neznala mezí, když jsem na konci stopy nalezla krom piškotu i balónek a panička mi ho pak chvilku i házela. Potom jsem ale zase putovala na "svoje" stanoviště a panička vyrazila šlapat druhou stopu.

Když se ke mně z nášlapu vracela, zaregistrovala jsem kousek za ní nějaký pohyb a hle - hned za ní běžel malý a hlavně cizí pejsek! Panička s ním chvíli rozmlouvala, podle gest bych řekla, že ho posílala zpátky do křoví, ze kterého se vyloupl - zpoza křoví se totiž ozýval pískot a volání nějakého pána, ale pes byl evidentně natvrdlý a vůbec nechápal, že moji paničku je třeba poslouchat, jen kolem ní běhal a pořád po mě pokukoval.

'No jen pojď, já ti to pořádně vytmavím,' vyzývala jsem ho v duchu, protože jako slušně vychovaná a hodná holčička jsem se za ním nemohla rozběhnout a usměrnit ho, když mi panička na tomto místě před dobře čtvrt hodinou řekla "Zůstaň" a tento příkaz dosud nezrušila. Pesan ale nešel, panička ho prostě nepustila.

Na zajímavosti nabyla situace poté, co pánovi za křovím došla trpělivost a objevil se na scéně také. Začal paničce vysvětlovat, jak je jeho pejsek hodný a veselý a chce si hrát (o podobě her s háravou fenou prý panička nepochybovala), ale přivolat ho nezvládal a naopak docílil toho, že pesan udělal veliký oblouk, oběma utekl a přiběhl zezadu ke mně. Konečně!!!

Na uvítanou jsem mu předvedla svůj zářivě bílý a kompletní chrup a doplnila to vcelku efektním zavrčením, což mu velmi ubralo na radosti ze života. Přesto neutekl, držel se jen v bezpečné vzdálenosti ode mě, kňučel a dál mě hypnotizoval. Ale to už u mě byla panička, pochválila mě za řádné plnění mých psích povinností a jala se nahánět onoho psa. Bylo to k nevíře, ale nejen jeho pánečkovi, ale ani mé paničce se nedařilo toho malého darebáka zachytit. Užuž se zdálo... a zase nic.

Veselé dopoledne ukončila Maruška. Jediným pohledem zhodnotila situaci a pak na pejska zařvala tak, že se raději dal na útěk. Potom to ještě vytmavila jeho pánečkovi (čímž možná získala dalšího člena do místní kynologické organizace), načež se vrátila k nám a zavelela k absolvování druhé stopy. Ta mi šla taky dobře, i když některé piškoty zmizely v bříškách někoho úplně jiného (páč nebyly k nalezení) a taky mě děsně rozčilovalo, jak jde Maruška těsně u mě a ukazuje mi na šlápotu, jako bych ji neviděla nebo co. Taky jsem to zkusila okomentovat, ale pohlavek od paničky mě rychle vrátil do role slušně vychované psí slečny.

Po poobědní siestě, kterou jsem zase trávila v oné psí boudičce, ale už rozhodně ne sama (kde se ti všichni psi najednou vzali?), mě panička vyzvedla opět "ve výcvikovém" a tentokrát už jsme vyrazily na plac společně s těmi 4 pejsky z rána + jedním dalším. To už jsem si všimla, že celý veliký "plac" je olemován spoustou podobných plátěných domečků, co máme i my a že se to všude doslova hemží dětmi a pejsky. Panička mi pak vysvětlila, že jsme na výcvikovém táboře, který je v prvé řadě pro děti, a proto jich je tady tolik. U nás dospělých byl limit 6 pejsků a s těmi teď budeme cvičit. Takže mi to už pak bylo jasné.

Skupinová poslušnost, jak se jmenuje oficiálně ono společné cvičení, co jsme se jali provozovat, mi šla - aspoň myslím - celkem dobře, ale až poté, co mě panička trochu usměrnila (zaklepala se mnou a řekla, že nemám čučet jak puk). Bylo mi totiž děsně divné, proč skoro všichni pejsci při setkání se mnou kňučí a snaží se mě oňufat. Po pravdě řečeno, docela jsem se jich i bála, protože až na jednoho byli všichni větší než já a chovali se děsně suverénně, což mě poněkud vyvádělo z konceptu. Navíc jeden jménem Fredy chtěl pořád ke mně a Iveta, která nás dirigovala, řekla něco v tom smyslu, že Fredy jednou u Banji zjistil, že hárá a od té doby leze po všech bílých fenách, i když nehárají. Nevěděla jsem vůbec, co si o tom myslet, ale panička řekla, že to nemám řešit a Banji že je prý teta Sabara. A to mi bylo hrozně divné, je to teta a ještě u nás nebyla na návštěvě! Že by spolu se Sabarem nemluvili?

Z myšlenek na podobné "ptákoviny", jak to nazvala panička, mě vyvedl cvik zvaný plazení. To jsem ještě nikdy nezkoušela a tak jsem nejdřív okukovala, jak to dělají ostatní a pořádně nechápala, proč si pro ten piškot na konci prostě nedojdou a raději si šoupou bříškem o zem. Ale hrůza, panička mě taky položila a vždycky, když už jsem byla u piškotu, mi s ním zase ujela před čumáčkem a když jsem se zvedla, že si pro něj dojdu, rychle mě zase uzemnila. Tak nevím - že by to plazení bylo o šoupání bříška po zemi?

Po skupinové poslušnosti následovala poslušnost individuální, opět pod vedením Ivety. A my zase šly až jako poslední! Co s tím háráním pořád všichni mají?!? No ale, to byl mazec. Panička byla přitom tak pyšná, co všechno mě naučila a já se fakt i snažila, ale Ivetě se asi zavděčit nedá. Paničku strašně sprdla a řekla jí, že v tuto chvíli jsem připravená na 2 nebo 3 zkoušky (to je super, ne?) a že jsem moc precizní (tak to je snad ještě lepší, ne?), ale že to naprosto neodpovídá mému věku (však jsem šikulka, ne?), protože v necelých 10 měsících si má pes především hrát a ne chodit jak stroj!!! Je fakt, že jsem cvičila sice přesně, ale bez nějakého veselého hopsání a viditelného nadšení, a to asi Ivetě vadilo! Takže během následující půl hodiny nám od základu překopala (spíš rozbourala) poslušnost a zavedla cvičení ve stylu "škola hrou" a je fakt, že to se mi strašně moc líbilo, tím spíš, že Iveta celou dobu peskovala jen paničku a mě naopak chválila. No a panička z toho byla na konci dost tulpachová.

Ani to jí ale nezabránilo, abychom večer vyzkoušely další psí disciplínu - obranu!!! Panička mě přivedla na plac, kde už stál chlap jak hora a mrskal takovým divným kolíčkem, co vydával nepříjemné zvuky (prý to byl bič). A tak jsem na něj začala štěkat a panička i pán mě za to hrozně moc chválili a tak jsem štěkala a štěkala, až se tráva zelenala (páč les okolo žádný není). Pán pak odhodil bič a vzal do ruky takový divný hadr a začal mi s ním mávat před nosem. A to jsem zase spustila blafání, že by se ani strejda Sabar nemusel stydět a panička i ten pán byli pořád děsně nadšení, jen panička po chvíli začala pořád říkat: "Chyť, chyť," a tak jsem začala na pána dorážet ještě víc, jen jsem nechápala, co mám vlastně chytat. A pak mě pán praštil tím hadrem přes čumák a tím si vykoledoval další várku štěkotu. Po chvíli to ale jeho i paničku přestalo bavit a pán řekl paničce: "Fena má super dráždivost, ale bohužel na člověka a ne na předmět." A panička z toho byla strašně moc špatná. Že bych nakonec štěkala špatně?

Musím říct, že to panička ten den už nerozdýchala. Sotva se začalo stmívat, zalezly jsme obě do stanu a za chvilku už chrněly.