Jdi na obsah Jdi na menu
 


Devět měsíců podruhé - IV

26. 8. 2011

Teda, o dnešku bych snad ani neměla psát... dneska jsem strašně vytočila paničku! Ale STRAŠNĚ!!! Tak strašně, že mi je z toho špatně ještě teď, když na to myslím. A přitom den začal tak pěkně!

Po tradičním druhém budíčku (první je v 5 na snídani a druhý, už provozní, pak ve čtvrt na 8) se panička chvíli vrtěla na svém pelíšku a pak konstatovala, že prý už leží na zemi, což jsem moc nechápala, protože byla furt na té matraci, na kterou mě nechtěla pustit. Ale faktem je, že postupem doby matrace poněkud ubrala na svém objemu - a to byl asi ten důvod paniččiny nespokojenosti. Naštěstí panička hned začala situaci řešit. Chvíli jsem si teda myslela, že chce zbořit stan, ale pak se jí přece jen podařilo vypáčit matraci z těsných stěn stanu a vytáhnout takový ten kolíček, co matrace má. Začalo to divně syčet, což panička umlčela svou pusou, ale během mžiku se paničce nafoukly obě tváře do nevídaných rozměrů a panička pak bojovně tváře vyfoukla a matračka se vzepjala a zase nafoukla tváře paničky - a takhle spolu začaly ty dvě bojovat (panička tomu říká souboj člověka s hmotou). No to se ví, že jsem musela jít paničce pomoct, ale nevím proč, radost z toho neměla. Přitom jsem jí lezla po zádech a olizovala čumáček a pak i kousala do té proklaté matrace a panička nevěděla, jestli mě má vyhodit ze stanu nebo dál bojovat s matrací, ale nakonec naposledy zafuněla a zadělala kolíček na původní místo, čímž bitvu vyhrála. Načež koukla na mě a pronesla, že spát se mnou ve stanu je skutečné vítězství. To je jasný, ne?

Po snídani jsme vyrazily jako už tradičně na stopu, tentokrát s Maruškou. Poprvé mě dnes čekalo "účko", což sice nevím, co je, ale docela jsem se těšila. Jenže - zase jsme čekaly a čekaly, ach jo. Chvíli jsme si sice hrály zase na označování předmětů, ale co je to za divnou hru, když ty předměty nemůžu vzít do tlamičky a trošku opracovat svými zoubky? Tak proč je vůbec hledám???

Tentokrát nám však čekání zpříjemnili dva pánové, kteří přijeli cosi opravovat v onom domečku, u kterého jsme měly čekat. Věřte, není nic lepšího než dívat se na jiné, jak pracují a nebo na lidičky, co se vás bojí. Ale to jen mezi námi.

Pak už přišla Maruška a panička šla šlapat stopu, tedy to účko. A aby to bylo ještě lepší, vyšperkovala ho třemi předměty. No popravdě, byla jsem na hony daleko si u nich lehat, tak jsem vždycky čekala, jestli to jako je ten správný předmět a jelikož vždycky byl, tak si mě panička taky sama položila. A jak jsem prý hodná (haha) a ještě mi dala tři piškoty! A takhle u každého předmětu - pohodička, že? Jinak mi stopa moc šla, až na to, že v jednom místě křížila stopu z předchozího dne a já najednou nevěděla, kudy jít. Naštěstí mi pomohly piškotky - v té staré stopě nebyly. A tak jsem šla po nové a panička i Maruška se mnou byly spokojené.

Jen by mi ta Maruška nemusela chodit hned za zadkem! Děsně mě rozptyluje!!

Odpoledne nám pro změnu Iveta naordinovala trénink obedience. Sice nevím, co to je, ale nakonec se z toho vyklubala tak trochu neobyčejná poslušnost, která končila jakýmsi nakládáním s takovým kouskem dřeva. Iveta vysvětlila paničce, že ho budu muset aportovat, ale že s tím pejsci mívají problém, protože to má takový neobvyklý tvar a že je tedy třeba mě nejdřív naučit dřevíčko nosit. A hned ukázala paničce, jak na to. Začala mi s ním mávat před čumákem a když jsem teda koukala, jako o co jde, řekla nadšeně paničce: "Vidíš, musíš ji zaujmout," a zase mi tím šmrdlala před nosem, ale já už usoudila, že jsem zaujatá dost a pak, na hraní mám přece paničku a ne Ivetu, taky bylo teplo a já ještě hárala a prostě kupa okolností... no přiznám se: ohnala jsem se po Ivetě zubama.

Jestli jste se teď zděsili, věřte, že je to nic proti reakci mé paničky. I když jsem nechtěla Ivetu zasáhnout (a taky jsem nezasáhla), strhla mě panička tak rychle, že by se mi to stejně nebylo povedlo. A ještě jsem ani nedokončila let vzduchem, ke kterému mě přiměla díky vodítku a už na mě řvala. Ale fakt ŘVALA!!! Ježíš, to byla hrůza! Takhle vytočenou jsem paničku nikdy neviděla, NIKDY! A čím víc mi to vyčítala a klepala se mnou, tím menší a menší jsem byla, až jsem si vyčítala, že jsem se kdy vůbec narodila! Nakonec i Iveta se mě zastala a řekla paničce, že je sice fajn, že takové chování trestá, ale že tím tak ubíjí mé chabé sebevědomí, že by ze mě brzy už nemusela nic vykřesat. A taky řekla paničce, že hned po trestu musí následovat nějaký úkol a když ho dobře vykonám, tak stejně velká pochvala, jak byl předtím velký trest. Matně tuším, že jsem tehdy sedala a lehala, ale nadšení při pochvale jsem v hlase paničky hledala marně.

S Ivetou jsme se nakonec udobřily a já ji nejen, že nevyháněla od paničky, ale vzala jsem si od ní i piškot, a to už je co říct. Přesto byla panička strašně, strašně moc přešlá, až jsem trnula, že snad budu dneska spát v boudičce! No, nespala jsem - panička si pro mě v noci přišla a beze slova mě vzala do stanu. Vzalo ji to tedy pořádně - a mě taky! Tohle už nikdy!!!