Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. den

14. 12. 2010

Sedmý den

Dnes slavíme první výročí, a sice týden od mého příjezdu do nového domova. Teda, ani mi nepřijde, že je to teprve týden, spíš bych řekla tak měsíc nebo rok, vždyť už si ani moc ze svého rodiště nepamatuju. Co si ale pamatuju, že v den D svítilo krásně sluníčko (a byla děsná kosa), zatímco teď, týden poté, chumelilo až to hezké nebylo, aspoň podle paničky. No popravdě - hezké to bylo, ale bohužel tak husté, že jsme se v tom ztráceli jeden druhému. A pak prý Matka příroda nasadila počasí korunu a myslím, že to radši neměla dělat, protože do té spousty sněhu začalo pršet.

Objevila jsem ale úžasnou věc. Všimla jsem si, že strejda Sabar nějak moc ryje čumáčkem ve sněhu - a panička se ho zeptala, co tam hledá za štěstí! No představte si to - pod tou bílou nádherou je nějaké štěstí! No to ho přece taky musím najít!!! A tak jsem začala ňufat a vrtat a hloubit a hrabat a nořit se a zapichovat, jedním slovem krtkovat, jak to nazvala panička. A až když už jsem měla sněhu plné i uši, došlo mi, že najít to štěstí asi není tak jednoduché a honem jsem mazala k paničce, aby mi pomohla aspoň ten sníh dostat z oušek, abych mohla zase vyrazit na průzkum. Ale panička nade mnou jen vrtěla hlavou a už mě na další expedici nepustila. Tak holt až příště.

Šance se naskytla hned odpoledne, kdy jsme vyrazily s paničkou do parku sólo. Jenže to ta spousta vody z nebe rozpustila to krásné bílé na zemi a vytvořila z toho jakousi šedivou nevábnou hmotu, co se mi lepila na nožičky i na bříško a jak pak panička konstatovala, i na ouška a hlavičku, i když tomu nerozumím, protože běhám zásadně po nožičkách a nikoli po hlavě. Ale asi vlivem té nepřízně počasí se mi stala hrozná věc - ztratila jsem paničku!!!

To jsme šly s paničkou parkem zpátky k nádraží, když najednou z té díry pod ním vyšla spousta lidí a panička schválně zamířila mezi ně. No, já jsem vyrazila hned k těm prvním dvěma a zaštěkala jsem na ně, jakože bacha, tady paničku hlídám já a ta cizí paní se nade mnou začala úplně rozplývat, zatímco pán pokračoval dál a tak jsem koukala, kam jde on a paní najednou za ním a já za nimi... a pak náhle slyším volat paniččin hlas moje jméno, tak koukám jak zjara, že vlastně jdu s těmi cizími lidmi a vůbec nevím, kde mám paničku!!! Jenže to už panička zapískala "náš" signál, já se otočila po zvuku a zahlédla ji - jéééjda, to jsem měla radost! A hned jsem k ní běžela a pak už jsem se od ní nehnula ani na krok. To tak, abych ji zase ztratila!

Panička mi pak důrazně vysvětlila, že hlavní úlohou pejska je hlídat si svého pána - a nikoli naopak! Tak to jsem svatosvatě slíbila, že si budu pamatovat.

Ale stejně si potajmu myslím, že si mě panička hlídá a ať si říká co chce - v tom parku věděla moc dobře, že jdu s těmi cizími lidmi. Ale to je jen mezi námi.