Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. den

12. 12. 2010

Pátý den

Tak dneska jsem byla v noci abnormálně hodná, vzbudila jsem paničku jen jednou, a to ve tři hodiny. Pak mě vzbudila panička sama, prý v půl šesté a vypadala dost vyděšeně, že jsme zaspali, což mi bylo celkem šumák, než mi ovšem došlo, že jsme zaspali nejen ranní venčení, ale hlavně snídani. To jsem pak honila dospěláky, ať sebou hodí, ať už rychle dostaneme papat!

Podruhé mě panička vzbudila už za světla s tím, že by bylo záhodno celý den nespat. Prý nejsem Šípková Růženka. To je taky nějaká pohádková postava, která měla v popisu práce 100 let spát. No, to by mě asi nebavilo, takže jsem raději vstala a utíkala s oběma dospěláky na tradiční proběhnutí po zámeckém parku.

Stala se mi tam ale divná věc - vyrobila jsem svoji hromádku a rychle utíkala pryč, protože zrovna dvakrát tyhle produkty nevoní, i když jsou moje. No ale bez nich to nejde, znáte to - když je příjem, musí být i výdej. Jenže panička se hrozně moc radovala, že jsem tu svoji kupičku udělala a dokonce ji sebrala do pytlíčku a vzala s sebou! Asi na památku nebo co. No hrůza. Po chvíli to ale asi paničce došlo, že takovéhle věci se přece do vitríny nedávají a zahodila tu moji hromádku i s pytlíkem do takové nádoby, která sem tam stojí při cestě. Ještě že tak!

Panička ale měla vůbec nějaký divný den. Po návratu domů nás ani nenechala vyspinkat a vystěhovala nás z domu ven, že prý jede s páníčkem do obchodu. Sabarovi s Orsi se to taky moc nelíbilo, hlavně strejda se dožadovala toho, že je doprovodí, ale bylo mu to prd platné - páníčci nasedli do té divné věci, co mě přivezla a odfrčeli pryč. A nás pejsky nechali na zahradě docela samotné!

Jejku, to se mi to nelíbilo. Byla jsem unavená z předchozího běhání po parku, ale měla jsem takový strach, že se už páníčci nevrátí, že jsem raději ani oka nezamhouřila a čekala na jejich příjezd - na rozdíl od obou dospěláků, nainstalovaných u brány, já čekala nalepená na vstupních dveřích do domu.

Pak páníčci opravdu přijeli zpět, přivezli takovou velikou krabici, prý od Ježíška a konečně nás pustili domů. Já byla ještě hodně paf, a tak jsem rychle zalezla do pelíšku a pořádně se vyspinkala. A dobře jsem udělala - odpoledne mě vzala panička samotnou znovu do parku a pak ještě na nádraží. Koukali jsme spolu, jak přijíždí ty veliké věci zvané vlaky, některé zastavují, jiné frčí dál a nechtějí se nechat chytit. Tak jsem na ně aspoň pořádně zaštěkala a panička měla radost, že se nebojím. Pch, čeho asi tak?

No a že jsem byla dneska taková šikovná, tak jsme si odpoledne s paničkou zase trochu pocvičili poslušnost, hlavně ona se musí v rozdávání piškotů pořádně zdokonalit, protože jí co chvíli vypadnou z rukou a já se pak na ně hned vrhnu, prý jak kobylka.

Tak si někdy říkám, že to panička s těmi mými přirovnáním k jiným zvířátkům už přehání.