Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. den

10. 12. 2010

Čtvrtý den

Dnes jsem trhla rekord - vydržela jsem spinkat až do tři čtvrtě na tři! Panička nevěřila vlastním očím a já sama taky nechápala, tak jsem nad tím přemýšlela a přemýšlela a protože jsem na nic nepřišla, vzbudila jsem po půl hodině paničku znova. Radost ze mě neměla, prý zrovna dneska... Tak nevím, asi nás čeká nějaký mimořádný den!

Po další půlhodině začalo něco v pokoji pípat, až to vzbudilo nejen mě, ale i paničku. Byla to taková malá krabička a paničku asi děsně naštvala, protože ji rázně umlčela tak, že už pak ani nepípla. Uložila jsem se spokojeně znovu ke spánku, když tu najednou začala panička vstávat! Nechápala jsem, co je a všemožně jí dávala najevo, že chci ještě spinkat, ale ona na to, že prý musím jít čurat (už zase!), protože pak prý jde do práce.

Tak teda nevím, co má paniččina práce spojeného s mým čuráním, ale protože se k nám přidali i oba dospěláci, šla jsem docela ráda. Jenže panička je hned mezi stromy pustila ze šňůrek a mě ne, a to mě teda fakt nebaví, že oni můžou běhat a já ne.

Naštěstí hned po návratu domů na nás čekaly plné mističky, co nám připravila starší panička, že prý když jsme byli hodní... A panička asi taky musela být hodná, protože měla taky připravenou baštu. Ale je pěkně nevděčná, protože jen co se najedla, pomazlila se s námi a že prý jde do práce. No a najednou byla fuč! Představte si to - prostě zmizela! Hledala jsem ji všude, doma i na zahradě, ale přísahám, vážně nikde nebyla.

Byla jsem z toho moc špatná, ale strejda Sabar mi řekl, že se zase vrátí, a tak jsem čekala. A fakt - bylo to jako věčnost (prý jen tři hodiny), ale najednou se otevřely dveře a v nich stála panička. To bylo vítání! I Sabar přestal házet ramena, jak jsou odchody do práce normálka, a mohl se uvrtět ocáskem. A co teprve, když se hned panička převlékla "do psího" a vzala do ruky vodítka (tak se prý říká těm šňůrkám, co nás nechtějí pustit, kam zrovna potřebujeme).

Vyrazili jsme jako tradičně do parku, ale tentokrát se v té díře pod nádražím "něco" stalo. Z ničeho nic se ozval hrozný rachot, jakoby se shora. Zastavila jsem se, abych zjistila, oč jde, a panička mi řekla, že to prý jede vlak. Oči jsem si mohla vykoukat, ale nikde se nic nehýbalo, jen byl slyšet ten hrozný rambajs shůry. Tak nevím...

To nejhorší ale mělo teprve přijít. V parku jsme potkali takového velkého pejska. Byl menší než strejda Sabar, ale i tak veliký a pak - jakmile ho panička zahlédla, hned nás začala k sobě volat. Jenže já vím, že pejsci jsou přeci kamarádi (až na toho u cvičáku) a tak jsem se k němu rozběhla. To už se ale k paniččinu volání přidal i Sabar a já raději zastavila - tady něco nehraje. Panička mě rychle doběhla a popadla do náruče, ale ještě než mi stihla vysvětlit, co to znamená bojové plemeno, začal ten cizí pejsek na nás vrčet... ale jak! Na to se hned strejda Sabar celý naježil a předvedl protivníkovi své veliké zoubky, aby mu dal patřičně najevo, že na jeho holky nikdo vrčet nebude. Pejska to ale evidentně moc nepřesvědčilo a nevypadalo to vůbec dobře, protože páníček toho pejska pořád tvrdil, že žádný problém není a ani nebude. Naštěstí panička si mě strčila pod jednu paži, druhou rukou vzala Sabara za obojek (to je to zařízení na krku, ke kterému se připíná vodítko) a rázně houkla na Orsi, že jdeme pryč. A protože jsme všichni hodní a poslušní pejsci, poslechl Sabar i Orsi a odkráčeli jsme tomu zlému pejskovi z cesty, byť bylo vidět, že to strejdovi ani tetě není zrovna po chuti.

Tahle vycházka však měla další zajímavé pokračování! Už jsme razili domů, když jsme kousek za tunelem potkali vrchního pánečka. Ten nám řekl, že je na cestě do práce a jestli nechceme jít s ním. Mně se teda moc nechtělo, ale strejda s Orsi byli pro a tak jsme teda šli. Naštěstí ne daleko; jak jsem zjistila, páneček pracuje právě na nádraží, pod kterým vede ta díra do parku. Zatímco si páneček vyřizoval vše potřebné, čekali jsme na něj venku a čas od času kolem nás projela taková rychlá rachotící věc a panička mi vysvětlila, že je to vlak a že s ním budu taky jezdit, až budu navštěvovat psí školu. Čili nic aktuálního.

Pak ale pro mě přišel páneček a že mi prý ukáže své kolegy. Já jsem jako poslušná holčička samozřejmě šla, ale strejdovi se to teda absolutně nelíbilo. A přitom to nebylo tak špatné - v takové veliké místnosti byla spousta lidí, díky kterým vlaky jezdí tak jak mají, a všichni na mě byli moc milí a říkali, jak jsem hezká holka (ještě aby taky říkali něco jiného, že). Pak jsme ještě potkali jednu kolegyni při návratu k čekající paničce, a to jsem tedy valila oči! Strejda Sabar byl tak zlý, že ho panička musela zase držet za obojek a já si pohlazení od té paní ani nemohla vychutnat. Strejda k ní vedl hodně dlouhou a plamennou řeč, ze které vyplynulo, že já jsem JEHO a nikdo se ke mně nesmí ani přiblížit. Čemuž sice moc nerozumím, protože takhle paní mi evidentně nechtěla ublížit, ale na druhou stranu mě těší, že mě má strejda tak rád a hlídá si mě. Jen nevím, jestli mi takhle jednou nebude odhánět nápadníky...

Dnešek ale byl vůbec mimořádný den, přesně jak panička předpověděla. Objevila jsem totiž další místnost v našem domě, představte si, tajnou, přede mnou dosud schovanou! Vede k ní taková krkolomná cesta, která dost klouže a navíc v půlce zatáčí, prý se tomu říká točité schody. A právě po ní mi panička někam odešla a když za ní odešel i Sabar, musela jsem to přece jít prozkoumat, že jo? A vyšla jsem až nahoru!!! Načež se panička lehce orosila a Orsi dole lamentovala, že ji nechceme vzít s sebou. Orsinka prý totiž chodit po točitých schodech neumí! A já už jo, heč!!!

A učím se i při výcviku, jak jen to jde. Tak třeba jsem dnes pochopila, že když mi panička odhodí uzlík, mám se pro něj rozběhnout a přinést jí ho zpátky, aby se se mnou o něj mohla potahat. Bezva, ne?

Takže už se moc těším, co nového mi přinese další den. A vy se těšte taky, určitě to bude stát za to!