Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. den

7. 12. 2010

Druhý den

Plna dojmů z předchozího dne jsem se tak těšila na ten další, že jsem tentokrát budila paničku každé dvě hodiny. Vždycky jsem si za to vysloužila vyhazov na sníh a povel "Čurat", za jehož splnění se - nevím proč - žádné piškoty nerozdávají. Asi není tak důležitý.

Co ale důležité určitě je, je udržování dobré fyzické kondice. Myslí si to i panička, a proto jsme hned ráno vyrazili zase skrz tunel na tu úžasnou louku s kupou stromů (prý se tomu říká zámecký park; že by tu byl někde ještě jeden, jiný?). Tentokrát jsme šli delší okruh, protože panička říkala, že i když jsem prcek, lítám jak stihačka a byla by škoda takový talent zanedbávat. Mimochodem, panička, když mě chce poškádlit, na mě volá "Prcku!". Tak to teda pardon, to si vyprošuji! Je fakt, že mě vedle Sabara či Orsi skoro není vidět, ale čeho je moc, toho je příliš! Někdy mě ale oslovuje "Cvrčku", a tam teda fakticky nevím, co si myslet. Protože mám pocit, že cvrček je nějaké zvířátko, podle názvu určitě roztomilé, ale já jsem snad pejsek, nebo ne?

No nic, oběhli jsme víc jak polovinu parku a já si vysloužila velikou pochvalu, protože jsem se Sabarovi připletla pod nohy jen třikrát a stíhala jsem (skoro) lovit oba dva. Však taky na mě byl strejda hrdý a dával pozor, abych se mu v tom fofru neztratila.

Po návratu domů se panička napapala, vytáhla piškoty a začala zase s jejich rozdáváním, pardon, vlastně s výcvikem. "Sedni" i "Ke mně" mi šlo výborně, "Vstaň" taky docela jo, no jsem přece šikovná holka, že jo? Panička to taky uznala, a protože v tu dobu byli oba dospěláci s paniččiným tatínkem (takže vlastně s vrchním páníčkem) venku, vzala mě ven taky, prý "jen vyčurat" (fakt nevím, co furt s tím čuráním má). Šli jsme opravdu jen kousek, ale v rozbředlém sněhu, takže jsem byla brzy špinavá a tak jsem utíkala co mi nožičky stačily, abych už byla zase brzy doma. Panička vedle mě chvíli klusala a pak konstatovala, že si mě sice pořídila co by společníka na běhání, ale že s ní budu běhat už od 8 týdnů věku, to prý nečekala.

Fakt nevím, proč mě tak podceňuje. No a pak taky, představte si to - běžely jsme takhle kolem takové podivné stavby, kterou právě rozebírali nějací páni a ten jeden najednou volá: "Hele, Bolt, haha." a ukazuje na mě! Tak to mě teda namíchlo, protože ten bílý pejsek v televizi, co se takhle jmenoval, měl místo uší plachťáky, a to teda já nemám.

Co ale mám, je štěstí na příbuzné. Odpoledne jsme totiž s paničkou a oběma dospěláky vyrazili na druhou stranu, prý ke cvičáku. No nevím, nikoho jsem nikde cvičit neviděla, ale za to jsem viděla další podivná zvířátka. Tentokrát jich bylo víc, byla menší a vypadala jak koule na nožičkách a panička mi pověděla, že to jsou ovečky. Strejda Sabar mi potom názorně předvedl, jak je třeba s takovými ovcemi pracovat (popravdě štěkal jak na lesy a honil ovce kolem plotu sem tam), zatímco mi panička vysvětlila, že já jsem ovčácký pes a tudíž mám v popisu práce honit ovečky sem tam. Tedy, no jasně, ten dovětek o tom honění dodal strejda Sabar.

Jinak to ale byla super procházka. Orsi běhala v hlubokém sněhu a lovila sněhové koule, co jí panička permanentně házela. Já jsem se snažila zase ulovit ji, ale chvílemi jsem zapadla do závěje až po špičku čumáčku a nemohla jsem se vůbec pohnout. V mžiku ale u mě byl strejda Sabar a pomohl mi zase najít pevnou půdu pod nohama (někdy i na úkor svého čumáčku).

Jo, strejda, to je můj veliký oblíbenec. Nejen, že se se mnou rád honí v parku a že mi pomáhá vyhrabat se ze závějí, ale také dbá o moje bezpečí. No představte si to - u toho cvičáku, co na něm nikdo necvičil, bydlí takový zlý veliký pejsek. Už z dálky na nás štěkal a vůbec nechtěl, abychom kolem něho prošli a měl fakt kupu hodně pádných argumentů. Začala jsem se bát, až mě panička musela vzít do náruče a konejšit, ale ten pejsek byl hodně naštvaný a evidentně ani přítomnost mé paničky nezměnila jeho názor. To se ale namíchla i panička a vyzvala strejdu Sabara, aby sjednal nápravu. Páááni, to bych vám přála vidět! Strejda vyrazil jak raketa a zaštěkal přímo přes plot tak, že z pejska najednou nebyla vidět ani špička ocasu! Pak zůstal stát u plotu na stráži a čekal, až kolem něj i s Orsinkou a paničkou projdeme - jasně, že už jsem capkala po svých, když mě strážil takový veliký ochránce!

Možná pod vlivem tohoto incidentu, rozhodl strejda Sabar, že se mnou půjde i na večerní procházku, ač předtím už jednu absolvoval s Orsinkou. Byl tak neodbytný, že ho panička prostě musela vzít a já jsem za to byla ráda, protože strejda je fakt super (i když mě ještě občas šlape na nožičky). A ještě, že jsme ho vzali s sebou! Hned za silnicí jsme totiž potkali pána s velikánským pejskem, ještě větším než je Sabar! Úplně jsem zkoprněla, strejda se vyšponoval jak struna, ale přišel k tomu pejskovi, který si mohl zadek ukroutit (až pak jsem zjistila, že nemá ocásek - prý se tomu říká kupírování, no brrr, ještě, že já mám ten svůj celý) a pozdravil se s ním, ale nechtěl ho ke mně vůbec pustit. Z hovoru paničky s tím pánem jsem pak usoudila, že se ten pejsek jmenuje Bela a je to rodinná kamarádka. I přesto strejda bedlivě hlídal každý její pohyb mým směrem, takže když jsem se chtěla seznámit, musela jsem malinko oklikou mezi nožičkami paničky. I když už jsme se pak s Belou očuchávaly, stál strejda Sabar napnutý a hlídal mě jak oko v hlavě - no panička taky, ale ta hlavně proto, že měla strach, aby mi skoro 50kilová Bela něco nechtěně neudělala (a to je prý ještě štěňátko!).

Po návratu domů už jsem se chystala zalehnout do pelíšku, když jsem najednou objevila další úžasnou hračku. Je to taková placka, ze které trčí tři pohyblivé tyčky a na konci každé z nich je plyšové zvířátko s dlouhým ocáskem a legračně chrastí. Ale panička se málem osypala, když mě s tím viděla - že prý za prvé je to hračka pro kočičky, za druhé ty tyčky jsou drátky, o které se můžu při mé šikovnosti poranit a za třetí - je čas jít na kutě. No a tak jsem šla. Však zítra jistě vymyslím, jak se těm myškám nebo co to bylo dostat na kobylku.