Jdi na obsah Jdi na menu
 


21.-27. den

5. 1. 2011

Kupa dnů až do dvacátého sedmého

Čas se nějak zbláznil či co, utíká strašně rychle! Každý den mi teď přináší spoustu nového a nevím, nevím, zda si na všechno vzpomenu.

Tak v prvé řadě si mě vzali oba dospěláci pořádně do parády. Teta Orsi mě začala učit základy boje, a to jak s, tak i beze zbraní. Tedy myšleno, jak boj s použitím zoubků, tak i bez nich. Co se týče zubních potyček, Orsi mi náležitě vysvětlila, kam je třeba protivníka kousnout a k jakým důsledkům to asi povede. Přesnou techniku a sílu stisku mi však prý vysvětlí až strejda Sabar, páč ji vymyslel a dovedl do dokonalosti. Orsinka mě však naučila ještě druhou variantu, a sice boj bez použití zoubků. Myslela jsem si, že to nejde, ale když mě Orsi svým zadečkem opakovaně sejmula, došlo mi, že pozadí nás dam není jen na obdivování pro pány, ale také na zákeřný boj. Panička tomu říká bodyček - jde o to, že se postavíte vedle soupeře a mrsknete zadnicí - a on zrady netušíc ztratí rovnováhu a poroučí se k zemi.

Jak jsem zjistila, Orsinka tuto metodu dost často používá u strejdy Sabara a ten, byť ji už dávno zná, má mnohdy opravdu co dělat, aby střet ustál. I vyrazila jsem si vyzkoušet právě nabyté vědomosti v praxi, ale ať jsem mrskala zadnicí kolem strejdy jak jsem chtěla, stál pořád jak přibitý. Užuž jsem si myslela, že to asi dělám špatně, ale pak jsem to zkusila na Matýskovi - a úplně jsem ho srovnala se zemí! Takže - jupííí, už to umím!!!!! (Strejda je holt moc velikej)

Co se týče kočiček, tam je ale nutno používat jiné techniky. Orsi mi vysvětlila, že základním kritériem je, zda daná kočička je naše či ne. Naše kočičky se poznají snadno, jsou to ty nejhloupější v celém širém okolí, co neustále běhají po silnici, permanentně řvou a stále se nám motají pod nožičkami. Tak tyhle kočičky je třeba chránit a tolerovat, ale když už nám lezou hodně na nervy, je nutno je usměrnit rychle a rázně, avšak zároveň tak, aby zákrok přežily. Orsinka mi názorně předvedla metodu šlapání za krk, která má opravdu ohromující účinek, jen je velmi náročná na provedení, neb špatné vyměření místa došlápnutí by mohlo mít pro kočičku fatální následky. Takže tuhle metodu zatím cvičím jen zlehka.

Lepší je varianta á la Sabar. Strejda totiž kočičkám za krk nešlape, ale rovnou je za něj bere do tlamičky a občas je tak i transportuje. Když jsem to viděla poprvé, úplně jsem zkameněla, že Micinku zakousl, ale pak mi bylo vysvětleno, že existuje místo za krkem, za něž je nutno kočičku uchopit - a to že funguje bez problémů. Tak tohle taky zkouším, ale kočky na to reagují ukrutným řevem a paničky pěknými pohlavky směřovanými na mou hlavu - prý mám mléčné zoubky nebo co a kočičky to bolí. No něco na tom asi bude, teta Orsi už mě tuhle taky pěkně srovnala, když jsem ji rafla do nožičky - prý ji to taky bolelo.

No a abych neutekla od tématu, tak pak jsou ještě cizí kočičky a ty je třeba vyhnat ze zahrady za cenu jakýchkoli obětí (ovšem né na straně naší smečky)!

Taky panička mě učí nové věci. Tuhle prohlásila, že je třeba začít se mnou socializovat a vyrazily jsme spolu do města. No nevím, jestli jsme tam zrovna socializovaly (děsný slovo), ale já jsem si pořádně zaštěkala na lidi, dostala jsem za to pár pohlavků a kázání od paničky a za trest jsem se musela nechat hladit, ale jinak to bylo moc fajn. A taky se musím pochlubit (prý je čím) - běhám přes lávky jak čamrda (to tvrdí panička). No představte si to - šly jsme po nábřeží a panička zavelela, že půjdeme doleva, no tak jsem šla a najednou na mě panička volá a kroutí nade mnou hlavou, tak se rozhlížím a sice vidím, že cesta je jakási úzká, no ale vede správným směrem, a to je přece to podstatné, ne? Panička mě doběhla a pak strašně moc pochválila, jak jsem šikovná, že se nebojím. No čeho? Ale panička mi pak vysvětlila, že strejda Sabar jako miminko právě u této lávky přes řeku strávil čtvrt hodiny než ho panička přemluvila k jejímu přechodu. Ale pak už mu to prý šlo vždycky dobře. No mně to šlo dobře hned napoprvé!

A to prý jsou u nás ve městě lávky, přes které se bojí teta Orsi dodnes! Tak na ty už se těším!!!

No a pak nastal veliký přerod v mém životě - prvně jsem se dostala na rybníčky! Na ty chovné rybníčky, kam páníček bere vždycky dospěláky a které mi byly stále zapovězeny! Pravda, jeli jsme tam autem, ale - tam to bylo tak príma. Představte si - tři veliké rybníčky, okolo úzké cestičky a my pesani jsme se po nich honili, až pánečkům šla hlava kolem. Ježiš, to bylo úúúúžasnýýýý!!!!

A pak nastal další přerod, prý roční. Skončil rok 2010 a začal rok 2011. No mně je to popravdě šuma fuk, ale poslední den toho roku 2010 se od časného odpoledne ozývalo ve vzduchu pořád to divné praskání, co tak strašně vadí strejdovi a panička mě tak stále honila ze zahrady zpátky do domu, protože prý měla strach, že práskne někdo ze sousedů a bude se mnou mít stejné problémy jako se strejdou. Takže - nepráskl a problém jsem měla já. Po jedné takové návštěvě zahrady jsem totiž přiběhla do obýváku - a udělala loužičku. Já vím, že jsem ji měla udělat na té zahradě. Ale když já jsem musela hopsat jak trdlo a koukat, kde jaká vrána letí (žádná neletěla) apod. a panička mě z výše popsaného důvodu nahnala zpátky domů, ale já fakt potřebovala - a když je potřeba, tak je prostě potřeba. Bohužel - panička na mě pořádně zvýšila hlas a nahnala mě do pelíšku, odkud jsem se preventivně vůbec nehnula až do půl sedmé ráno následujícího dne, kdy panička po chvíli nevěřícného zírání na displej černé krabičky zvané mobil konstatovala, že jsme zaspali.