Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. den

7. 12. 2010

První den

Ještě v noci mi začalo být jasné, že život v této nové rodině bude úplně jiný než doma u mamky.  Tak třeba když jsem se doma vzbudila a mamka spala, hned jsem ji začala kousat tak dlouho, až vstala a šla si se mnou hrát. Když jsem toto ale zkusila u nové paničky, začala něco kňourat v tom smyslu, že jestli chci čurat a jestli ne, tak mám spinkat, že je noc. No to já nevím, jestli je noc, akorát není nic vidět a s čuráním taky problém nemám. Doma jsme čurali normálně na hadr, tak jsem to tady zkusila taky. Jenže odezva paničky, ta byla úplně jiná! Prej se tohle nedělá! No jak kde...

Když jsem paničku vzbudila podruhé, už se raději vyhrabala z pelíšku, ale místo aby si se mnou hrála, odnesla mě ven na zahradu, do toho mrazu! Obě jsme se klepaly, ona pořád mlela něco o čurání a choulila se do svého spacího oděvu a já zase koukala na ni, proč když potřebuje čurat, mě vyhazuje na sníh, do té děsné zimy. A tak jsme chvíli koukaly navzájem, až mi teda ruply nervy, udělala jsem malinkou loužičku, za kterou jsem si vysloužila óbrovskou pochvalu a cupitala jsem domů. Ale že ta pochvala byla fakt veliká, na chodbě jsem udělala loužičku ještě větší a hned jsem koukla na paničku, co ona na to. No, stála jak socha a nevěřila vlastním očím, takže jsem ještě kousek popoběhla a vyrobila třetí, nejmenší jezírko. To už panička začala tiše nadávat, čemuž teda nerozumím, protože venku mě za to chválila, a to byl jen takový cvrk a tady vyrobím skoro rybník a ještě jsem ta špatná? No prostě, nevděk vládne světu!

Do třetice, když jsem vzbudila paničku, mě tato nekompromisně vynesla ven a zabouchla za mnou dveře! No co tohle je??? Naštěstí se za chvíli objevila, obalená asi tak v pěti vrstvách oblečení a za ní - jééé, moji příbuzní!!! Hned jsem je začala vítat, ale oni byli pořád takoví odtažití, hlavně teda babička, na kterou panička volala Orsi, nevěděla, co si se mnou počít. Panička nám pak všem připnula ty šňůrky a odvedla nás na tu hezkou cestu plnou stromů, kde strejdu Sabara s babičkou Orsi pustila, ale mě nechala dál na té šňůrce. No teda, jak jim takhle mám stačit?

No, bylo to takové rozpačité, ale o to příjemnější bylo, když jsme se vrátili domů a tam nám panička připravila baštu. Příbuzným to sice vonělo líp než mě, ale já měla takový hlad, že mi to bylo úplně fuk - a svoji mističku jsem měla prázdnou dřív než Orsi, nad čímž jen panička spráskla ruce a řekla, že mít doma dvě kyseliny, to bude teda terno. Tak nevím, co tím chtěla říct - jako štěně jsem chemii zatím neřešila.

Po papání jsme šli zase spinkat a když jsme se znovu vzbudili, bylo už světlo a panička mě sice zase vyhodila ven, ale za chviličku přišla opět zazimovaná a s ní i moji velicí příbuzní. Zamířili jsme zase na tu cestu se stromy, prý se tomu říká alej, ale tentokrát jsme ji prošli celou a pokračovali dál. Musím říct, že jsem je trošku brzdila, protože občas kolem nás projela ta divná věc, co mě sem přivezla, a to jsem přece musela koukat, protože co kdyby přivezla za mnou maminku? Ale nic z toho se nestalo a strejda Sabar mručel, ať se pohnu, tak jsem teda zase běžela dál. A musím se přiznat, že jsem se vůbec nebála, za což mě panička moc chválila; nebála jsem se ani veliké pojízdné věci, která funěla víc než jiné (prý to byl kamion) a nelekla jsem se ani ještě větší pojízdné věci, která dělala hrozný kravál a strašně rychle nás minula (to byl prý vlak). Z rovnováhy mě dokonce nevyvedla ani taková veliká díra v zemi, které se prý říká tunel a svědomitě jsem capkala za Sabarem a Orsi, i když mě ta díra fakt moc zajímala a chtěla jsem ji prozkoumat. Ale oni, že prý honem ven, že bude sranda. A tak jsme proběhli skrz a najednou - páni! Kolem dokola jen veliké louky a spousta alejí (už si to pamatuju). Do Sabara s Orsi jako když střelí, panička je odepla ze šňůrky a oni hned začali běhat okolo. No to jsem si přece nemohla nechat ujít! A i panička byla stejného názoru, takže se rozhlédla a pak mě taky sundala tu šňůrku.

Jéjda, to bylo bezva! Běhala jsem hned za Sabarem, hned za Orsi, ale Sabarovi jsem se spíš pletla pod nohy (má je strašně veliký) a Orsi zase byla moc rychlá, vůbec jsem jí nestačila, a to jsem kmitala nožičkama, co mi síly stačily. Ani nevím jak, jsme se ocitli zase doma. Navrhla jsem sváču, ale protože panička dělala jako že neslyší, vzpomněla jsem si na mlíčko od mamky - něco takového přece musí vlastnit i moji příbuzní! No jo, ale kde mají takové to zařízení, ze kterého mlíčko teče? Orsi sice něco podobného vlastní, ale když jsem se začala snažit, předvedla mi svůj léty poznamenaný chrup, a Sabar? To radši ani nepsat, tam jsem našla úplně jiné věci - a on taky nechápal, co tam furt hledám a pořád si prohlížel mě a svoje bříško a zase mě... no asi si myslel, že jsem úplný blázen!

No, ale život prý není jenom o papání (škoda) a běhání venku. Panička najednou vytáhla ten pytlík s těmi úžasnými kulatými věcmi a začala Sabarovi říkat taková slova a on hned seděl, hned stál a zase seděl a vždycky, když provedl změnu polohy, dostal odměnu v podobě té kulaté věci (prý je to piškot, to si budu určitě pamatovat). No a tak jsem začala loudit, že chci taky ten piškot.

"Sedni," řekla mi panička a tak jsem si kecla na zadek a začala loudit předními packami, ale ona mi zatlačila na zádíčka, až jsem si zase musela sednout, hrozně moc mě pochválila a pak mi dala kousek toho piškotu, prý za odměnu. Tak nevím, co jsem tak mimořádného vykonala, tak jsem se hned postavila a ona zase: "Sedni," a tak jsem kecla na zadek, ale ještě než jsem začala předními tlapičkami loudit, dostala jsem velikou pochvalu a další kousek piškotu. Panička je asi hodně skromná, když se tak málo musím snažit na to, abych dostala mňaminku, ani nemusím prosit!

Hned potom řekla panička: "Vstaň,", čemuž jsem teda fakt nerozuměla, taková divná hláska, nějaký "ň", jsem v životě neslyšela. A navíc piškot se mi začal vzdalovat od čumáčku, tak jsem se postavila - a hned jsem byla opravdu hódně pochválená. Popravdě fakt nevím za co, což asi bylo paničce jasné, a proto tyhle divný slova ještě několikrát zopakovala a já z toho vydedukovala, že "Sedni" znamená "kecni si na zadek" a "Vstaň" znamená "zvedni kotvy". Tak to by mi šlo... ale taky to mohla říct rovnou, o co jde, že jo?

Na závěr téhle hry s piškoty, které se prý říká výcvik, mě ještě panička učila "Ke mně". To prý znamená, když je piškot daleko ode mně, že mám rychle přiběhnout k paničce a ona mi ho hned dá. No to je jasný, že jsem pelášila jak o život a už se od paničky ani nechtěla hnout, což se jí až tak moc nelíbilo, protože takhle se to prý nedá cvičit, když se pořád motám kolem ní. Ale nač takový cavyky - v konzumaci piškotů budu určitě jednička, tak není potřeba trénovat běhání za nimi.

No, a pak jsme zase vyrazili ven, a to teda stálo za to. Byla šílená zima, foukalo, až to hezké nebylo a my pejsci jsme byli mrzutí, ale přesto to stálo za to. Panička nás totiž dovedla kousek od domu k takové divné ohradě, za kterou se z ničeho nic objevila dvě velikánská zvířátka. Ale fakticky obrovská. Strejda Sabar hned na ně začal štěkat a to jedno skutečně uteklo, ale druhé ne - asi proto, že Sabar dostal pohlavek od paničky a taky dost vyhubováno, že mě takovéhle lumpárny nemá učit a že prý koníčci jsou kamarádi. No nevím, já se raději kloním ke strejdovi, takže jsem taky začala dělat "ňaf, ňaf" a strejda mnou povzbuzen se s tím zůstavším koněm důkladně očuchal, pak se navzájem olízli - a pak Sabar zase začal štěkat, to aby bylo koníkovi jasné, že tohle si ale ke mně dovolit nesmí. No, nedovolil. Kůň nad námi zlomil hůl a raději odběhl, strejda dostal další lepanec mezi uši a kázání a mně se pak dostalo od paničky doporučení, že ne všechno, co Sabar dělá, je hodno následování. Ale vždyť to znáte, panička si může vykládat co chce, my pesani prostě držíme basu.

Ale je taky fakt, že ani tato soudržnost mi nepomohla při cestě zpátky, kdy jsme přeběhli silnici a pak mi najednou oba příbuzní začali utíkat, i když jsem kmitala nožičkama co mi síly stačily. Až se po mně otočila panička, prý "Kde to vázne?", pak zvedla oči v sloup a prohlásila, že netušila, že mě bude muset taky tahat z kanálu. Nu, vážně nevím, jestli to byl zrovna kanál, kam mi zapadly nožičky, ale fakt je, že  mi tam zapadly všechny čtyři a nebýt paničky, plácám se tam ještě teď.

No prostě, zážitků moře na to, že jsem v novém domově teprve první den. A tak, když jsem usínala zase vedle paničky v obýváku (tak se prý jmenuje ten největší pokoj v domě, kam se se mnou panička přestěhovala), jsem usoudila, že se v téhle nové rodině určitě nudit nebudu. A pak jsem raději usnula, protože jak známo - během spánku sbíráme síly na další den - a já se už strašně těším!!!