Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. den

26. 12. 2010

Sedmnáctý den

Dnešek byl fakticky bohatý na zážitky. I když musím si postěžovat, že jsem se na něj dost mizerně vyspala. Bodejť by ne, když mě strejda Sabar v noci zase "zazdil" na 20 cm2 a nepustil mě ani k paničce, když jsem potřebovala čurat. Tak jsem musela začít volat SOS, až jsem nakonec vzbudila obě paničky, které pro mě zcela nepochopitelně lezly po posteli a koukaly do všech stran, i pod postel a pořád jen říkaly: "No kde ta Cira je?" a tak jsem volala čím dál víc a ony přidávaly na rychlosti, ale pořád mě neviděly. Nakonec jsem se musela vyhrabat zpod Sabarova ocasu, kterým mě přikryl a šlápnout mu na bříško (spal totiž na zádech), načež on zamručel - a teprve pak si mě paničky všimly. A pořádně mu vyčinily, prý kdyby to šlo, vytlačil by mě skrz zeď zpátky do kuchyně.

Ráno pak zase odjely obě paničky do práce, ale páneček řekl, že je na čase rozšiřovat obzory a vzal nás do Pelin! A to jsem teda valila oči!! Kam se hrabe nějaký zámecký park, tady tohle - no nádhera!!! Však taky dospěláci pobíhali radostně sem tam, jen doleva se jim nějak nechtělo. A to mně zase jo - však bych to nebyla já, abych všechno neprozkoumala. Jenže najednou se mi to začalo pod nožičkama tak divně klouzat, až jsem spíš jela po bříšku než běžela a páneček na mě začal hulákat, ať se okamžitě vrátím. I pejsci ze mě byli špatní, tak jsem v rámci možností nejvyšší rychlostí kormidlovala zpátky, kde mi páneček pořádně vyčinil a připnul mě na vodítko! No to je teda pořádný park, když si tu jeden nesmí ani běhat, kam se mu zachce.

Odpoledne, hned jak přijela panička, si páneček postěžoval, že už mě do Pelin prý nikdy nevezme, protože než se omrkl, už Cira šmejdila po zamrzlé řece. Panička jen zvedla oči v sloup a páneček prohrásil, že na tohle nemá nervy.

Protože ale panička přijela hodně pozdě a venku už byla skoro tma, nekonala se tradiční procházka ke cvičáku. Panička nás pesany jen vypustila na zahradu a poručila nám holkám, ať lovíme strejdu Sabara. A to my rády - a strejda byl taky nadšený. Půl hodiny jsme lítali po zahradě jak blázni než se paničce podařilo nás odvolat k večeři.

Papání, to je bezva věc, jen škoda, že se ty mističky tak rychle vyprázdňují. Orsinčina je největší a tak do ní panička vždycky po baště napouští vodu na bumbání. Ale dneska mě napadlo, že třeba kdyby ta mistička zůstala prázdná, že by ji panička zkusila naplnit něčím jiným než vodou. A tak jsem tu misku chytila za okraj a začala s ní štrádovat po kuchyni, až se mi úspěšně podařilo ji vylít. Ale panička ze mě teda radost vůbec neměla - a jediné, čeho jsem docílila, že miska zmizela úplně a místo ní se objevila (s vodou, fuj) jiná, kterou nemám za co chytit do svých zoubků. Ach jo, pro dobrotu na žebrotu.

Při večerním venčení jsem pak měla tu čest poznat dalšího pejska, ale taky to nebyl zrovna kamarád. šli jsme kolem jeho plotu, když na nás najednou vybafnul, až to s paničkou trhlo. A tak jsem mu to hned šla k tomu plotu vytmavit a strejda Sabar jakbysmet a panička pak měla ze mě radost, že jsem se nelekla. Pche, čeho?