Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. den

26. 12. 2010

Šestnáctý den

Dnes ráno mi panička oznámila, že víkend skončil a odjela zase do práce, odkud se vrátila až ve tři hodiny odpoledne! Hrůza, jak mě zanedbává. Ale abych si nemohla moc stěžovat, tak nás všechny tři vzala hned po příjezdu ke cvičáku. A bylo to docela fajn, hlavně jsem si zase mohla zaštěkat na ovečky, jak mě to naučil strejda Sabar, který mimochodem dostal pořádně vyčiněno, když si šel přes výslovný zákaz paničky vyřizovat účty s tím věčně ublafaným pejskem, co má plnou pusu keců a když přijde na věc, ztratí se jak pára nad hrncem.

Tahle procházka však měla zajímavou dohru. Když jsme se už vraceli domů, začala najednou panička dělat "čiči" a odpovědí ji bylo kočičí povídání, tak žalostné, že i strejda s tetou zůstali hned stát. Vrátili jsme se teda k paničce a jejda - přes plot k nám běží mourovaté malinkaté kotě. A jak naříkalo! Jenže strejda Sabar pro něj tentokrát nenašel pochopení. Rázně mu přes plot vysvětlil, že přesně takhle už si domů přivedl Micinku a že je to nejblbější kočka pod sluncem a ON stejnou chybu dvakrát nedělá. A že má teď ve výchově mě, tudíž pro další mimino už není ve smečce místo. No a já se samozřejmě přidala, protože co říká Sabar, to říkám i já (i když mým slovům se asi klade menší váha).

Panička z něj byla docela paf, protože strejda je spíš adoptivní typ a čekala přesně opačnou reakci, ale sama usoudila, že naše Micina aspiruje každoročně na titul nejblbější tvor na Zemi a že i Mates na tom není o moc líp, takže nakonec zavelala k odchodu a nechala kotě v zahrádce (nakonec panička zjistila, že to kotě nebylo až tak bezprizorní - prý patří těm lidem, co vlastní onu zahrádku).

Mimochodem, o Matýskově emoční vyspělosti jsme se mohli přesvědčit večer, kdy nás doprovázel na tradiční venčící procházce. Představte si - on si běží prostředkem silnice a nedbá paniččino volání (ani proklínání) a když pak najednou jedou auta tam i zpátky, začne běhat doleva doprava jak střelený. Dokonce to jedno auto muselo zastavit, protože šofér si v té tmě nebyl jistý, na které straně se Maty nachází a nechtěl riskovat. A když pak odjel, objevil se hned Mates na scéně jak ohromný hrdina a poskakoval kolem nás. Já jsem ho teda chtěla vytrestat, ale panička mě nenechala, prý placatého kocoura by možná ještě rozdýchala (prý má sedm životů!!!), ale placatou Ciru ne.

Takže z toho dedukuju, že mě má raději než Matýska. I když - kdo ví, panička jen tak povídá - ono by jí o Matýska taky bylo. Vždyť kdo by jí v noci lehal na hlavu?