Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. den

20. 12. 2010

Patnáctý den

Dneska byl úplně super den, i když začal tím, že se v noci ozvala hrozná rána - to pro změnu spadl Matýsek ze židle. Díky tomu mi přetrhl spaní a já začala drandit, jak říká panička, a tak dlouho jsem ji kousala do ruky na střídačku s naháněním dospěláků, že jí ruply nervy a raději vstala a šla do obchodu pro snídani. Místo snídaně donesla sice jen plný batoh něčeho neprodyšně uzavřeného v různých krabičkách a plechovkách, ale to nevadilo, protože se rychle najedla a vyrazila s námi - no do parku, kam jinam. I když musím říct, že jsme šli na dvakrát - poprvé jsme hned u silnice narazili na veřejné nebezpečí (labradora Andyho), kterého zahnal strejda Sabar pořádným zavrčením (a odměnou mu byl neméně pořádný pohlavek od paničky, ale my holky jsme ho uznale olízly - fakt to stálo za to), aby hned na to kdesi v dálce cosi luplo a strejda nabral směr domov. Panička se ale tentokrát nerozčilovala, odvedla ho těch 100 metrů domů a s náma "rozumnýma" vyrazila konečně do toho parku.

Tentokrát to tam fakt nemělo chybu. My holky si vážně bezva rozumíme a já mohla na Orsinku číhat bez obav, že mě v následující chvíli sejme streda Sabar. Lítání jsme si tak užívaly do sytosti, když najednou panička zahlédla velikého pejska běžícího přímo k nám. Rychle nás přivolala a mě vzala do náruče, Orsinka se jí tam už ale nevešla a tak řešila situaci po svém. Pejska, mimochodem o hlavu většího, lehce očuchala, ale protože nebyl její typ, nechala se paničkou odvolat a běžela za námi, stejně jako ten pejsek, který na rozdíl od Orsi naprosto necítil potřebu se nechat přivolat svojí paničkou. Nakonec se jí to povedlo, ale že to trvalo! a já se tak mohla zase ocitnout na zemi a cupitat po svých. Sotva ale panička hodila další klacek, ozvalo se kdesi za námi zoufalé volání - to se ta cizí panička snažila přivolat svého pejska, který už zase běžel za námi. Panička jen tak tak stihla mě vzít do náruče, čímž mi zabránila se s ním utkal v rovném bojí a tak jsem si na něj aspoň pořádně zaštěkala. To ho ale velmi zaujalo a vůbec se od nás nechtěl hnout, dokonce si přestal všímat i Orsi. To už ale paničku lehce namíchlo a vyzvala tetu k řešení situace - a to jsem teda valila oči! Moje mírumilovná teta Orsi rázem povyrostla aspoň o 10 cm a předvedla svůj kompletní chrup společně s takovým zavrčením, že jsem se i já naježila. To byl zvuk!!! Však se mi pak panička přiznala, že když Orsi vrčí, staví se jí do pozoru i vlasy (a vážně byla nějaká rozcuchaná). Pesan okamžitě pochopil, že tady mu pšenka nepokvete a s lítostivým pohledem se otočil a odešel obšťastnit svoji paničku, která už pomalu chraptěla.

Panička se ujistila, že je pejsek v bezpečí na vodítku a teprve pak mě postavila na zem. Za odměnu, že jsem se nebála (co furt s tím báním se má?), nás vzala poprvé do města, i když prý jen tak lehce, na nábřeží a do dalších méně frekventovaných míst. A to bylo zajímavé, hlavně ta zvířátka s dlouhými krky, co plavala v řece. Víte, jaká je sranda si s nimi vyměňovat názor, když stojíte na mostě a natahujete krk dolů na ně a oni zase naopak se můžou krk ukroutit, jak vám chtějí zasyčet přímo do tvářičky? No prostě legrace!

Večer ale vůbec nebyl tak veselý, jak to zpočátku vypadalo. Po tradiční procházce ke cvičáku nám totiž páníčci dali napapat a pak odjeli prý naproti Ježíškovi či co. Ale to nejhorší - pejsky vzali ven na zahradu, jen mě nechali doma, prý abych nebyla v té hrozné zimě. A tak jsem byla v teple, ale potmě a hlavně - úplně sama!

Páníčci se vrátili prý za hodinu, ale mě to přišlo nekonečné a taky jsem jim pořádně vyčinila - měla jsem více jak hodinový projev, kdy mě panička nemohla vůbec utišit a páneček vypadal dost naštvaně a neustále se dotazoval, kdo měl tak blbý nápad mě nechat potmě? No byla to starší panička, ale to už je jedno. Podstatné je, že se páníčci vrátili a celou mě opusinkovali a já jim to nakonec odpustila. Ale že jsem jim to vytmavila, tak to teda nepochybujte!