Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. den

19. 12. 2010

Čtrnáctý den

Tak už je to dva týdny, co mám nový domov - a říkám na rovinu, neměnila bych ani za nic!

Navíc toto výročí znamená, že prý je víkend, a to paničky nechodí do práce (páneček ale jo, jak jsem dnes zjistila). Takže hned ráno nás mladší panička vzala zase do parku a bylo to úplně úžasné! Jednak se utišil vítr, jednak díky včerejší vichřici byla všude spousta klacků, takže panička měla "munici" pro Orsi a já tudíž důvod tetu lovit. A už mám na to vytříbenou techniku, ne jako ze začátku. No, přiznávám, okoukala jsem to od Matýska, když číhal na ptáčky (a pak dostal hozenou botou od páníčka) - to je potřeba se přikrčit a pomalu se plížit ke kořisti - a když už jsem dost blízko, následuje frontální útok čili hóóóp na Orsi! Však se mi taky procento úspěšnosti pořádně zvedlo a měla ze mě radost panička i oba dospěláci, hlavně strejda uznale pokyvoval hlavou nad mojí kreativitou.

Taky jsem se během této procházky dozvěděla od paničky, že mě strejda Sabar už plně adoptoval, ale řekla to tak znepokojeně, že jsem z toho byla dost paf. Došlo mi to ve chvíli, kdy se v dálce objevil cizí pejsek a mířil směrem k nám a Sabar rázně vykročil vpřed, celý naježený a s ocasem až v nebesích a stál tam jak bůh pomsty. Panička ho sice přivolala, ale strejda si toho pejska neustále hlídal a otáčel se po něm a bylo nad slunce jasné, že ten se teda k nám určitě nepřiblíží. Panička mi pak sdělila, že Sabar si podobně střeží Micinku a je naprosto nemyslitelné, aby se na ni někdo cizí byť jen podíval - to má hned co do činění se Sabarem! A že to činění asi nebude žádná legrace, mi z výrazu strejdy došlo velmi záhy.

Zábava se ale dneska konala i doma, vlastně tedy na zahradě, kde Matýsek operoval na střeše zahradního domku a my pejsci se ho snažili přesvědčit, aby chodil po osvědčených cestách a nelezl, kde je to nebezpečné. No štěkali jsme jak na lesy a radili mu, kudy kam (a on si z nás nic nedělal), ale panička to odmítla řešit a jen nám nařídila, abychom s tím blafáním okamžitě přestali, pokud Maty vyleze na komín. Protože jestli prý do něj spadne, tak budeme muset ten komín vybourat, protože ho předchozí majitel zazdil. Naštěstí to ale nebylo třeba - Matýsek nakonec odkráčel a druhou stranu (tj. k sousedům) a pak se vrátil už po zemi, čili riziko pádu bylo vyloučeno (než ho Orsinka sestřelila z pumpy).

V poledne se u nás podává oběd (hlavně teda mně, se železnou pravidelností). Abych prý ale po něm spinkala a nevymetala, vzala mě panička ještě do stromovky, prý naproti pánečkovi. A bylo to fajn, pánečka jsme neminuly, jen mi furt vrtá hlavou to vymetání, vždyť smetáček jsem zahrabala venku do jedné závěje - že by ho už panička našla?

Po obědě jsem skutečně šla spinkat a tak pejsci vyrazili ven beze mě. Po návratu mi teta Orsi sdělila, že byli v lese a že to bylo bezva, protože tam byla spousta těch zvířátek, co si tak rády hrají na honěnou, pak tam taky prý potkali kamarádku Belu a pak nějaké divné pány, kterým prý panička říkala sněhuláci. Ti vrtali Orsince hodně hlavou, ale strejda Sabar ji okřikl, že by prý měla vyzdvihnout spíš naši paničku, protože Bela ze samé radosti začala skákat tetě i strejdovi po hlavě a vzhledem k její velikosti tím vážně ohrožovala jejich zdraví, ale naše panička se jí nebála a nařídila jí sednout, což prý Bela provedla okamžitě. A tady je vidět, že naše panička to prostě s pejsky umí - a já si hned vzpomněla na dědu Aica, kterého se panička taky nebála, i když na ni štěkal, a taky na mamku a tetu Fay, které si taky ihned sedly, když jim to panička nařídila - a to na ně mluvila česky a ne německy! Prostě, kdo umí, umí.

No a protože já jsem spinkala tak tvrdě, že pak už byla skoro tma, nešla jsem už víc ven, ale za to jsem si pořádně užila se strejdou Sabarem na zahradě. Honili jsme se tam skoro půl hodiny a strejda měl co dělat, aby mi utekl. A prý, jakože sranda, ale panička na mě byla hrdá, že prý ho naháním hlavou - no já nevím, honila jsem ho vždycky nožičkama a ne hlavou, ale faktem je, že jsem neběhala pořád za ním, ale vždycky si mu nadběhla a strejda jen tak tak uhýbal. Však mě pak pochválil i on, prý s tetou Orsi si takovou srandu už neužije. Což se nedivím, protože teta je důstojná paní, tak říkajíc nad věcí, ta honí jen sněhové koule a klacky (a ty zvířátka z lesa).