Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. den

19. 12. 2010

Třináctý den

Tak dneska lezla panička z postele jako my pejsci - tj. doslova po čtyřech. Samozřejmě tedy ta mladší, co s námi hned po návratu z práce běhá po venku a doma si pak s námi hraje, dokud neodpadneme. To bude asi tím, že chodí do té práce - čert ví, co tam provádí, když je z toho pak takhle unavená. Ale faktem taky je, že tahle noc byla veselá, protože tradičně jsem ji jednou vzbudila já kvůli tělesným potřebám a pak se ke mně přidala Micka, která spadla z okenního parapetu. To byla šlupka, pane!

Panička se tedy těžko probouzela, ale přesto s námi vyrazila na ranní venčení, a to bylo taky veselé. Hned za silnicí se k nám totiž přidal Matýsek. Mě se ještě trochu bojí (já jeho taky, ale potajmu), ale mermomocí chtěl lovit strejdu Sabara, a protože jsem byla pořád se strejdou, tak to byla docela sranda. Největší asi ve chvíli, kdy skočil na strom, který právě označkovával Sabar a nějak špatně si to vyměřil, takže zůstal viset na kmeni a nešlo to ani nahoru ani dolů. A tak tam visel a my pejsci na něj koukali a panička řekla, že Maty spadne jak zralá hruška a že si počká, jak dlouho mu to bude trvat. No a já nevím, jak padá zralá hruška, tak jsem teda čekala a fakt to dlouho netrvalo a Matýsek z kmene prostě odpadl, jednoduše se skácel pozadu do sněhu. A Orsi ho tam hned ulovila.

Pak panička odešla do práce, po chvíli i ta starší a nám zase zbyl jenom páníček. A protože bylo opět hnusně, hlavně tedy silný vítr, tentokrát jsme ani nebyli moc venku, protože jsem imitovala sněhovou kouli ještě dřív, než jsme vůbec vyšli před dům.

Panička se vrátila z práce zase později, i když ne o tolik jako včera a hned nás vzala ke cvičáku. Faktem je, že si to pak dost vyčítala, protože tam prý byly nějaké sněhové jazyky... no nevím, já žádné jazýčky neviděla, ale za to byla cesta pořádně zavátá a my se místy brodili pořádnou kupou sněhu. Ale to mi vůbec nevadilo, vždyť je přece super zábava lovit tetu Orsi v takové sněhové peřině - a jak bezvadně se do ní skáče!

No ale je taky fakt, že jsme byli nakonec rádi, když jsme se vrátili domů. Ta zima byla vážně vlezlá a já měla sníh zase až v uších, navíc páneček vyčinil paničce, že jsem zimou promodralá, což se nelíbilo jí ani mně, protože mám kůži šedivou a modrou barvu jsem tam fakt nikde neviděla a ani ona ne.

Ale protože jsem ještě to miminko s prachovým peřím a počasí se neumoudřilo, proběhlo večerní venčení už beze mě. Což - mezi námi - nebylo vůbec od věci, protože takhle jsem mohla prohánět Micinku po zahradě sama a neriskovat přitom, že mi Orsi šlápne za krk za to, že jí kazím zábavu.