Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. den

18. 12. 2010

Desátý den

Dneska šly obě paničky zase do práce a vypadá to, že to tak hodlají praktikovat i nadále. Hrůza! A nejen pro nás pejsky, ale i pro pánečka. Zase jsem ho nenechala vyspinkat a zase jsme ho hezky zamotali do vodítek, sotva s námi přešel silnici. Ale v parku nás nechal běhat dle libosti, Orsince házel klacky a mně čas od času opucoval bříško a ocásek od nánosů sněhu, které se mi na jmenovaných místech usazují. Podle páníčků je to proto, že mám prý ještě "prachové peří". No nevím.

Brzy po obědě přijela mladší panička, bleskem se napapala (my jsme jí to stopovali a hlavně strejda Sabar do ní furt strkal čumákem, že je čas se nám věnovat) a vyrazili jsme ven. Trochu mě zarazilo, že zase míříme do parku a ne ke cvičáku (že by se repertoár ještě zužoval?!?), ale panička měla super náladu a říkala, ať se těším, že nás tentokrát vezme do Pelin. No hurááá, konečně taky poznám to báječné místo, kde se dospělákům tolik líbí!

Byli jsme na samém konci parku, když najednou něco tak divně prasklo a strejda Sabar udělal čelem vzad a začal od nás pelášit, jako kdyby mu za patama hořelo. Panička na něj volala a volala, ale strejda utíkal furt dál a vypadalo to, že se vůbec nezastaví. My s Orsinkou jsme po sobě koukaly a nechápaly jsme, oč jde; za to panička se strašlivě proměnila a vypadala tak hrozivě, že jsme s tetou Orsi ani nedutaly. Pak se ale Sabar zastavil, to už byl až u tunelu, a panička zase začala volat a slibovat mu hory doly. Ale pak zase začalo někde něco tak divně lupat a strejda zmizel plnou rychlostí v tunelu.

Na to nás panička připnula na vodítka a pobídla k rychlému návratu. Vypadala tak hrozivě, že jsme s Orsinkou vůbec neprotestovaly a i já kmitala nožičkama co mi jen stačily, jen abych nezavdala příčinu k zaměření pozornosti mým směrem. A dobře jsem udělala - čím víc jsme se blížily k tunelu (a čím víc bylo jasné, že u něho strejda nepočkal), tím víc panička funěla a když se to divné praskání a lupání ozvalo znovu, doslova vybuchla vzteky. Bylo to, jak když nadskakuje poklička na hrnci - s každým nadskočením vypadlo z paničky nějaké hrozivé slovo, pokaždé jiné, ale ač jsem jim nerozuměla, bylo zřejmé, že ve slovníku bych je těžko hledala. A když jsme potom prolítly tunel a Sabara neviděly ani na druhé straně, dosáhla paničky zuřivost svého vrcholu. To už ani nemluvila, ale zjevně silně negativní emoce s ní doslova lomcovaly.

Pak jsme potkaly nějakou paní s pejskem a ta se paničky zeptala, jestli je možné, že nám druhý dospělák sedí před bránou u našeho domu. A panička jen vydechla a řekla, že to možné je, že nějaký .... (zase to silné cizí slovo) právě v parku hází petardy a paní jen soucitně pokývala hlavou, jako že to zná a řekla, že měl Sabar štěstí, protože přeběhl silnici těsně před autem.

I my jsme si s čekáním u silnice hlavu nelámaly. Naprosto uhnané jsme přiběhly k domu, kde stál skutečně strejda Sabar - vyděšený, ale zjevně rád, že nás vidí. Panička nepromluvila ani slovo, jen otevřela bránu a vpustila na zahradu mě a strejdu; Orsi pak vzala s sebou ke cvičáku, kde si teta do sytosti užila sněhových koulí a panička našla ztracenou rozvahu.

Po návratu se pak panička bavila s pánečkem o prožité události a já vyrozuměla, že kdysi se strejda nebál nikoho a ničeho, ani petard, ale pak mu nějaké dítě mocně povzbuzované svými rodiči hodilo petardu přímo pod nohy a od té doby má strejda z těchto věcí panický strach. Takový strach, že nás klidně opustí v parku a málem se nechá zajet autem, jen aby se už mohl skrýt v bezpečí domova.

Koukala jsem jak z jara. Jednak jsem si ničeho nevšimla, to praskání, kterému říkají páníčci petarda, jsem neřešila, protože řeším jen to co vidím a tohle vidět nebylo. Jednak jsem byla paf z paničky. Tolik zla a nenávisti, co z ní doslova tryskalo během návratu domů - myslím, že přijít jí v tu chvíli pod ruce ono dítě, které strejdův strach způsobilo... no na to ani raději myslet nebudu.

Abych ale nenabyla dojmu, že vše je na světě špatné (a taky si rozšířila obzory), vzala mě panička v půl čtvrté na nádraží, že prý půjdeme naproti starší paničce. A tak jsme šly a já vzorně počkala na paničku a pořádně si zaštěkala na všechny ostatní lidičky, co s ní přijeli, to jen aby věděli, že je to MOJE panička a JÁ jsem si ji přišla vyzvednout k vlaku. V dnešní době je nutné být v obraze.

Asi jako večer, kdy mě strejda Sabar opět zazdil u nočního stolku pánečka (teď už mladší paničky) a na moje snahy se odtamtud dostat na mě výhrůžně zamručel. A bylo jasné, že mám na dnešní noc vyměřený zase jen ten půlmetr čtvereční. Tak dobrou.