Jdi na obsah Jdi na menu
 


0. den

6. 12. 2010

Nultý den

Nultý den, tím není myšlen datum mého narození, byť je nad slunce jasné, že takové významné datum si zaslouží minimálně zápis do kalendáře a den pracovního volna k tomu. Nultým dnem myslím den, kdy jsem poprvé poznala svoji paničku a vůbec celou rodinu.

Nakonec, to, co se dělo předtím, je takové rodinné tajemství a každému je po tom houby. Akorát snad můžu prozradit, že jsem se narodila mamce, která se mnou byla svědomitě každý den, a taťkovi, který se nás asi zřekl nebo co, protože se na nás ani nepřijel podívat. A to nás přitom bylo 5! Ale co, roli taťky s bravurou zastal děda Aico a teta Fay se snažila odlehčit mamce, když už jsme jí pili krev až moc. I když teda nevím, protože já jsem pila vždycky jen mlíčko, fakt. Asi ti druzí, no.

Tak teda k věci - jak jsem poznala paničku. To byl takový krásný den plný sluníčka a sněhu. Sníh, to je vůbec bezvadná věc, dají se v něm dělat super blbiny a co věcí pod ním vězí... no to by jeden neřekl. No a tak jsme jednou takhle řádili na zahradě s mamkou, tetou a dědou; ostatní sourozenci už s námi nebyli. Nevím, kam se poděli - vždycky přijeli takoví cizí lidé, chvíli se s nimi pomazlili - a najednou byli všichni fuč a já měla o brášku či sestřičku míň. Ale aspoň na mě měli dospěláci víc času - a pane, jak si mě mamka považovala, když jsem jí zůstala jen já!

No, a tak si tak řádíme, když tu najednou u branky zastaví další dva cizí lidé. Trošku rozpačitě po sobě koukali, něco hledali na brance a mluvili tak divně... ani děda Aico jim nerozuměl a tak na ně vybafl, co tu pohledávají? Ale najednou se objevila naše lidská maminka, mávala těm dvěma a na dědu volala, aby byl zticha. No dědovi se teda moc nechtělo, to víte, autorita se musí udržovat, ale s lidskou mamkou si to nechtěl rozházet, tak teda přestal vznášet dotazy, konec konců stejně odpovědím nerozuměl, a vetřelce zkoumal jen pohledem. Jenže pak si lidská maminka podala packu s tou cizí paní a dědovi bylo jasné, že musí nastolit pořádek. Vetřel se mezi ty dvě a brumlal pod fousky, ale to už mu ta cizí paní něco zvesela vykládala a začala ho hladit, což ještě že tak, protože jí děda stejně houby rozuměl, ale pohlazení, to je mezinárodní, k tomu není třeba slovník. A to, že se ho ta cizí paní nebojí, v tu chvíli bylo jasné úplně všem.

Ten pán, to bylo jiné kafe, ten se teda k hlazení neodhodlal, raději vytáhl takovou černou krabičku, dal si ji na oko, druhým se začal legračně mračit a pořád mačkal takový čudlík na té krabičce. Ale hrát si s námi nechtěl, ani na nás moc nemluvil, tak jsme si ho přestali všímat a zaměřili se spíš na tu paní. A dobře jsme udělali! Sotva jsme vstoupili do lidského domečku, vytáhla ta paní takový šustivý pytlík a vyndala z něj nějaké kulaté věci. V tu chvíli jak když do mamky a tety střelí, hned byly u té paní a loudily až to hezké nebylo. Však je lidská maminka okřikovala, ale ony jen hypnotizovaly ty kulaté věci. No a tak jsem si taky o jednu řekla. Paní mi ji dala do tlamičky - bylo to docela veliké, ale když jsem do toho kousla - páni, to byla mňamka!!! Hned jsem začala loudit taky, protože když se nestydí ani dospěláci, proč bych se měla stydět já, takový prcek? A paní se smála a dávala nám ty ňamky a lidská maminka říkala, že tyhle věci zná, ale že u nás nejsou ke koupi. No tak to teda nevím, kde to vlastně bydlím, když se tu takové dobré věci nedají sehnat?!?

No, pak ta paní odešla s lidskou mamkou a když se vrátily, začala paní balit své věci, až ve mně zatrnulo - áááá, sláva, pytlík zůstal na stole. Jenže co to? Paní si přibalila i mě!!!

Vzala mě do náruče a vyšla ven, kde si nás ještě lidská maminka chvíli "dokumentovala" podobnou krabičkou jakou měl ten pán, pak mi dala pusinku na čumáček, té paní na obě tváře - a najednou jsem i já odcházela, stejně jako mí sourozenci předtím!!!

Jejku, to jsem najednou dostala strach! A co teprve, když mi ta paní dala na krk takovou divnou věc a připnula k ní nějakou šňůrku, postavila mě na cestu a začala mi něco vykládat. Asi chtěla, abych šla - ale s tím divným na krku? A ta šňůrka mě vůbec nepustila, kam jsem chtěla! A kam vlastně chci? Vždyť to tady vůbec neznám!! Já chci domů, k mamce!!!

Paní to naštěstí poznala, takže mě zbavila těch divných věcí a vzala mě zase do náruče, ale místo abychom se vrátily zpět k mamce a lidské mamce, naložila mě do takové divné velké věci a sedla si tam ke mně. Ten pán si sedl dopředu a za chviličku už ta věc začala tiše vrčet a hýbat se. No nazdar, co to jen je??? Rychle jsem vylezla přes paní k okénku, abych zjistila, oč jde a k mé hrůze domy za oknem utíkaly pryč jeden za druhým - až se mi zamotala hlava!!! Začala jsem trochu naříkat, ale paní mě pořád hladila a tiše na mě mluvila, těžko říci, co mi vykládala, když jsem jí vůbec nerozuměla. Co je tohle za divnou řeč? A kam mě vlastně veze??

Po chvíli mi došlo, že nejlépe bude vyčkat, až se ta věc zastaví a do té doby načerpat pořádně sil. A tak jsem se zavrtala do klína té paní a za chvilku už jsem spinkala. Samo, že jen na oko - ale to oko bylo dost opravdové, protože když jsem se vzbudila, stála nade mnou ta cizí paní, venku byla tma a hrozná zima a já měla na krku zase tu divnou věc. Navíc si mě vzal ten pán a odnesl mě na takovou cestu, okolo které rostla spousta stromů. Téda, jsem ani nevěděla, že je tolik stromů na světě! A stály hezky za sebou, ve čtyřech řadách. Pán mi něco povídal a chtěl po mě, abych šla, ale já raději koukala, protože jsem to tady teda vůbec nepoznávala. A pak najednou - pejsci, koukejte, vždyť to je mamka a děda!!!

"Mami, dědo!" začala jsem volat a chtěla jsem za nimi běžet, ale ten pán mě nepustil. Za to mamka s dědou se zastavili a udiveně na mě koukali a já si uvědomila, že jsou taky na těch divných šňůrkách a ty šňůrky má v ruce ta cizí paní. Pak už se ale ke mně rozběhli všichni tři a já začala hopsat radostí, ale oni teda ne... co je to s nimi??? A pak mi to došlo - to není ani mamka, ani děda! To jsou nějací jiní příbuzní!

Začala jsem tedy vrtět ocáskem co mi síly stačily a volala jsem na ně, že jsem Cira a že je hrozně ráda vidím a ať jsou z toho či onoho kolena, hlavně že jsou mí přibuzní a budou mě mít rádi. Jenže oni mi asi nerozuměli či co; očuchávali mě sice a vrtěli ocasy, ale že by teda nějak extra křepčili radostí nad tím, že jim přijela příbuzná, tak to teda ne. Navíc ten pejsek - to teda určitě nebyl děda, spíš nějaký strejda, a ta mamka taky nebyla mamka, ale spíš babička - anebo už dlouho nenavštívila svého zubního lékaře. Kdo ví? V každém případě ten pán najednou zmizel a já zůstala s těmi svými příbuznými, kteří koukali stejně vykuleně jako já... A pak paní zavelela a příbuzní si mě přestali všímat a šli s ní vyrábět vzkazy na stromy a jen tak po očku si mě měřili, a tak jsem capkala za nimi a pořád jim vykládala, že jsem přece Cira a že oni musí být mí příbuzní, tak ať mi prozradí, jestli se znají s dědou nebo tetou Fay nebo mamkou, ale oni furt nic a představte si, koukali na mě, jako kdybych je snad brzdila nebo co?!?

Pak jsme přišli prý domů, ale takhle to teda doma určitě nevypadalo, ale příbuzní se tvářili, jakože normálka, tak jsem to zkusila taky. A v tom novém domově byla nějaká jiná, trošku starší paní a ta se s námi se všemi přivítala a dala mi papat. A pak zase přišla ta mladší paní, prý moje nová panička, a donesla mě do nějaké velké místnosti, kde už ležela deka a pelíšek a nějaké hračky, zalezla tam do postele a že prý budeme spinkat... a tak zhasla - a tím to zhaslo celé. Došlo mi, že jsem v novém domově, že ti příbuzní jsou moje nová rodina - a že mně právě začíná nový život.