Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak si vybírat štěně - I. díl

14. 2. 2008

Jak si vybírat štěně - díl první

Chtěla bych toto pojednání věnovat hlavně těm z vás, kteří ještě doma žádného bílého kamaráda nemají a teprve o jeho pořízení uvažují. Nabídka štěňat bílých ovčáků je zvláště nyní v jarním období velmi široká - jak se tedy v přehršli inzerátů správně orientovat a vybrat si toho nejlepšího kamaráda?

Na základě mých zkušeností si vám nyní dovoluji předložit určitý návod, jak na to.

1. PRŮKAZ PŮVODU ANO ČI NE?

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že bílý švýcarský ovčák je i přes svoji módnost z posledních let poměrně málo rozšířené plemeno, které však má celkem přísné podmínky pro uchovnění. Není tedy žádným pravidlem, že koupí "papírového" štěněte si automaticky pořizujete budoucí chovné zvíře a je také bohužel smutnou pravdou, že drtivá většina nechovných psů nesplní stanovená kritéria kvůli zdravotním problémům s klouby.

Proč tedy preferovat štěně s průkazem původu, když neskýtá patřičné záruky a ještě stojí mnohdy i 3x tolik co štěně "bezpapírové"?

Rozhodneme-li se pro psa bez průkazu původu, pořizujeme si zvíře, o jehož původu nevíme a s největší pravděpodobností ani v budoucnu nezjistíme prakticky vůbec nic. Nejspíš budeme vědět, že jeho maminka se jmenuje např. Asta, protože si to tak přáli děti chovatele a že pochází někde od Prahy a co se týče tatínka, tak to je Žeryk a bydlí v sousední vesnici. Bezpochyby se také dozvíme, že oba rodiče jsou naprosto zdraví, což znamená pravidelně očkovaní a odčervovaní, a že jsou velmi přátelští ke svým rodinám.

Zvolíme-li si však psa s průkazem původu, budeme v něm moci vyčíst celou řadu zajímavých informací. Nejen, že budeme znát rodiče, prarodiče i praprarodiče našeho štěňátka, ale dozvíme se i to, jak moc zdraví tito předci byli. Protože ono slovo "zdraví" neznamená v papírovém chovu jen pravidelné očkování a odčervování (to by měla být naprostá samozřejmost), ale především monitoring prokletí velkých plemen jménem dysplazie kyčelních kloubů (nově i loktů).

Z rodokmenu se však dozvíme také to, zda náš pejsek nepochází z krytí příbuzných psů. Nepochybuji o tom, že každý z vás již slyšel cosi o genetice a chápe aspoň v základech, proč by k příbuzenské plemenitbě nemělo docházet.

Další plus "papírového" štěněte spočívá v tom, že máte absolutní jistotu, že váš pejsek pochází z rodičů, kteří naplňují standard svého plemene. Neznám nic smutnějšího než pohled na bílého ovčáka, který toto plemeno připomíná jen zdálky a při notné dávce optimismu. Protože - a to je velmi důležité - u 8týdenního štěněte nemáte většinou šanci poznat, zda nejde o křížence (je-li zachována bílá barva, samozřejmě)... a v pozdějším věku uplatňovat reklamace lze jen těžko, zvláště nemáte-li uzavřenou kupní smlouvu.

Samostatnou kapitolu či jakýsi "zlatý střed" představují v této záležitosti "bezpapírová" štěňata po "papírových" rodičích. Zde je však třeba být obzvláště na pozoru. Díky průkazům původu lze samozřejmě eliminovat případnou příbuznost rodičů, ale to je asi tak vše. Uvědomme si prosím, že v takovýchto případech se rodiči stávají především psi, kteří nesplnili podmínky chovnosti (většinou z důvodu zdraví, ale také pro labilní povahu, nesprávnou výšku, chybějící zuby apod.). Jde tedy o psy, kteří sice mohou být vzhledově úžasní, ale mohou být také nosiči různých dědičných vad.

Rozhodnutí, zda si tedy pořídit pejska s průkazem původu či bez něj, musí učinit každý sám dle svého svědomí a rozumu. Pořizovací cena či vzdálenost od chovatele by však měly být při rozhodování až na posledním místě.

2. PSA NEBO FENU?

Nejste-li si jisti, že chcete v budoucnu odchovávat štěňátka, může vám rozhodování mezi pořízením psa či fenky pořádně zamotat hlavu. Na toto téma bylo napsáno již mnoho článků, a to i od věhlasných odborníků, takže zde uvedu spíš svůj osobní názor.

Pes - po stránce vzhledové je impozantní, vysoký, mohutný, s hlubším hrudníkem a větší hlavou. Průměrně váží cca 40 kg a měří zhruba 64-65 cm v kohoutku. Na pohled bývá většinou líbivější a "reprezentativnější".

A nyní si představte, že takovýto 40kg kolos ucítí háravou fenu a bez rozmyšlení za ní vyrazí. Máte-li ho na vodítku, riskujete jen vykloubené rameno či zlomeninu (určitě ale hezkých pár šrámů), je-li na volno, máte se nač těšit, obzvláště, je-li ona fena někde na blízku a její majitel s ní.

Toto je řekněme takový extrém, který ovšem na vlastní kůži okusí snad každý majitel psa. Obecně lze však říci, že psi jsou "sví" - mají svoji hlavu a zvláště v pubertě mají sklony pokoušet se převzít vůdcovství své smečky (podotýkám, že onou smečkou myslím celou rodinu jejich páníčka). Při plnění povelů často vymýšlejí nejrůznější modifikace ve smyslu "aby se vlk nažral a koza zůstala celá", tj. "aby byl páníček spokojen a já nemusel hnout tlapkou". Na druhou stranu jejich pojetí obrany své smečky bývá velmi nekompromisní a velmi účinné.

Na závěr snad jen poznámka pro zahrádkáře: rozhodnete-li se pro psa, počítejte s tím, že jde o tvora, který má v popisu práce vyrábění značek. Je-li na svém pozemku sám, nebude to s touto činností nikterak přehánět, ale bude-li tam mít psí společnost...

Fena - po stránce vzhledové spíše jemnější, menší, celkově drobnější. Průměrně váží cca 30-32 kg a měří 59-60 cm.

U fen se za hlavní handicap uvádí hárání. Měli byste vědět, že taková fena hárá 2-3x ročně a že každý cyklus trvá 21 dní, přičemž "optimální krycí dny" jsou většinou mezi 12. a 15. dnem. Protože však ne každý pes pozná, v jaké fázi se fena právě nachází, je nutno počítat celé tři týdny s permanentním hlídáním své psí svěřenkyně.

O čem se příliš nemluví, jsou různé doprovodné jevy hárání, a tím nemyslím jenom demolici kotce nebo podhrabávání či přeskakování plotu v případě fen, které to s mateřstvím myslí vážně a brzy seznají, že v kotci jim v tomto směru asi pšenka nepokvete. Mám však na mysli hlavně výkyvy váhy a zejména potom falešnou březost, která se u některých fen stává pravidlem, s nímž majitelé horko těžko bojují. Je však třeba na tomto místě zdůraznit, že tyto potíže nelze paušalizovat - jsou feny (a je jich mnoho), které neutíkají a falešnou březost ani jiné potíže spojené s háráním nikdy neměly.

Obrovskou výhodou fen naproti tomu je jejich přirozená "podřazenost". Při plnění povelů se soustředí a příliš nepřemýšlejí o tom, zda by nebylo lépe dělat hluchou. Jsou také mazlivější, tišší (i když své si dovedou ohlídat), pohyblivější a mrštnější, hodí se tedy více kupř. na agility či jiné sporty. A majitele anglických trávníků jistě potěší, že většinou značkují jen v období hárání.

Při úvahách, zda si pořídit psa či fenku, je tedy třeba mít už dopředu jasno ohledně plánů, které s pejskem máte. Právě fakt, zda hledáte obranáře či mazlíka pro vaše děti, by měl rozhodování usnadnit.

3. PRACANTA, ŠAMPIONA NEBO ZAHRADNÍ DEKORACI?

Nyní se již dostáváme do konkrétnější roviny, a sice k výběru rodičů našeho budoucího štěňátka. Možná vám to přijde poněkud podivné, ale znovu apeluji na to, aby se budoucí majitelé psího mimina nerozhodovali podle vzdálenosti od chovatele, nýbrž podle toho, co od pejska očekávají. Jinak to totiž může vést až k pořádnému rozčarování, když kupř. chcete skládat zkoušky a váš čtyřnohý kamarád se na cvičáku "necítí", vadí mu neustále drezúrování, sedání a lehání a vůbec se během lekce tváří, jako že to má za trest.

Jsou tedy lidé, kteří dopředu vědí, že by se rádi v budoucnu věnovali určitému typu výcviku, a to na vyšší úrovni než představuje pouhá základní poslušnost. Takoví zájemci o štěně mají bohužel v českém chovu dost těžkou pozici, neb jen málo běloušů se zatím vyšší sportovní kynologii věnuje. Nicméně i tací jsou (a neustále jich přibývá) - a právě zde je třeba hledat potenciální rodiče.

Avšak počet zkoušek či úspěšně absolvovaných závodů je pouze jedním ze dvou hlavních "indikátorů kvality", které by měl vzít budoucí páníček v úvahu. Tím druhým je zcela jednoznačně zdraví. Pes, který bude trpět na dysplazii, nebude moci cvičit naplno, pokud ho tedy jeho majitel nebude chtít zcela odrovnat. Proto je velmi vhodné důkladně prostudovat rodokmeny obou rodičů a zhodnotit zdraví nejen jich, ale i jejich předků.

Nepochybuji o tom, že i vystavování chtiví zájemci o štěně budou brát ohled na zdraví rodičů, nicméně mnohem více je budou zajímat tituly, které stihli oba rodiče dosud posbírat. Osobně se však domnívám, že toto je poměrně ošemetná záležitost - ze spojení dvou šampionů může vyrůst další šampion, ale také nemusí. Někdy se ti dva geneticky prostě "nepotkají", ale většinou bývá problém v tom, že jsou typově dost odlišní a někdy takovýto "mix" prostě nedopadne dobře. Zvláště markantní to bývá u zahraničních krytí, neb se bohužel stalo jakýmsi pravidlem, že "standard" bílého ovčáka je v různých zemích různý. A v neposlední řadě je třeba si uvědomit, že nad veškerou snahou chovatelů stojí sama Příroda, a na tu jsme mnohdy i my krátcí.

Jak si tedy vybrat toho nejlepšího psíka pro výstavy? Já osobně bych se příliš nedržela titulů, nýbrž bonitačních karet rodičů. Tam jsou totiž jasně popsány odchylky konkrétního jedince od oficiálního standardu a je tak možno dosti dobře odhadnout, zda se promítnou i do potomstva (pokud mají stejnou odchylku oba rodiče, tak s největší pravděpodobností ano). Dalším krokem by mělo být typové posouzení rodičů, tj. zda jsou si stavbou těla podobní či ne. Např. Sabarův bráška Vlk má naprosto stejnou stavbu těla jako Orsi (jakoby čtvercovou, k tomu užší a delší uši), oba jsou však na hony vzdáleni Sabarovi (klasický obdélník s ušima širšíma a kratšíma). A konečně poslední faktor, na který bych se zaměřila, je výška obou rodičů, resp. tedy její přiměřenost (tj. zda je mezi nimi rozdíl 3 cm nebo 10 cm), byť její vliv na velikost potomstva je asi spíše ve hvězdách.

Patříte-li mezi budoucí páníčky, kteří nemají vážné z výše popsaných ambicí, hodlají mít pejska pouze jako rodinného kamaráda, jehož největší společenskou událostí bude sobotní nákup v okresním městě, potom jste se asi u předchozích řádků dost nudili. I pro vás mám ale radu - volte štěňátko podle povahy rodičů ... a podle chovatele. Že je to poněkud zvláštní selekce? Myslím, že ne. Roli klasického psa domácího může v naprostém klidu zastávat pejsek, jehož rodiče prošli bonitací "s odřenýma ušima", nejsou šampioni a nemají složených 10 zkoušek z výkonu. Stačí, že to jsou pohodoví psi, kteří nenapadají děti ani ostatní tvory a které hned tak něco nerozhází.

To, co však budete určitě nezbytně potřebovat, je trvalý kontakt s chovatelem a jeho rady ve chvílích, kdy si nebudete jisti, jak dál.

Ale o tom až v další části tohoto miniseriálu.