Jdi na obsah Jdi na menu
 


1 Má smečka

6. 5. 2012

Psal se červenec roku 2005, kdy k nám dorazil můj první, vysněný, vymodlený, dlouhé (celý můj tehdejší život) roky očekávaný psí přírůstek, pes jménem IDEFIX SABAR of Kim's dream. Maličký, sotva 7kilový plyšový medvídek, ze kterého postupem doby vyrostl majestátní a velmi Obrazekimpozantní Pan Pes, který dokáže smečku "srovnat do latě" jediným pohledem a odstranit promile alkoholu z krve sebevíc dotěrného opilce dvěma štěknutími. Jinak je ale Sabar veselý pejsek, s tlamičkou neustále rozevřenou do širokého úsměvu a hlavou permanentně produkují nejroztodivnější ptákoviny. Nejvíce charakteristická je však pro něj až neskutečná závislost na páníčcích. Právě proto ona poznámka o opilcích (na ty je nejvíc alergický:-)) - ve chvíli, kdy Sabar nabyde pocitu ohrožení svého pána nebo člena své smečky, je lépe se mu hodně, ale hóooodně širokým obloukem vyhnout.

Sabar vyniká (krom svých pověstných grimas) velmi působivým exteriérem, což ale nemůžeme podložit mnoha výstavními úspěchy, neb na přehlídky psí krásy jsme vyjeli jen 4x. I tak je ale nositelem titulu Krajský vítěz a CAC z klubové výstavy 2007. Ani po stránce pracovní na tom (vzhledem k plemeni) není Sabar nijak špatně - má složení tři zkoušky z výkonu. Kvůli jeho averzi k aportům jsme se však o další už raději ani nepokoušeli.:-) 

Sabar bohužel nemohl být kvůli lehké dysplazii uchovněn; chovatelské ambice jsme proto vložili spíše do našich dvou fen. Jako první z nich k nám přišla - rovněž v červenci, avšak o rok později, tehdy již 5letá ELINOR ORSI Donnevara. Orsi byla v té době již chovná, avšak bez potomstva a k nám se dostala řízením osudu jakožto k - v pořadí - již třetím majitelům. Obrazek

Orsi byla pro mě ztělesněním ideálu bílého ovčáka. Nejen, že prakticky do puntíku splňovala standard plemene, co se vzhledu týče, ona měla i naprosto ukázkovou povahu, s typickým odstupem k cizím, avšak naprosto nekonfliktní, nebojácná (jen o té nenažranosti standard nějak mlčí).:-).

Orsi byla celý život neskutečný aporťák a od jara do podzimu doslova obojživelník, přičemž mnohdy jsem měla pocit, že životu ve vodě dává přednost. Se ztrátou zraku, která ji počátkem roku 2014 postihla, už toto bohužel neplatilo. I přesto však Orsi stále výborně, někdy bohužel však až příliš hlasitě, hlídala.

Výstavy ani výcvik Orsinku příliš nebavily, i přesto však dosáhla titulů CAC, r. CAC a složila zkoušku ZZO.

Orsi byla uchovněna s DKK 0/0 a se špičkovým bonitačním kódem; vzhledem k neustálým změnám majitele i pozdnímu věku, ve kterém se ke mně dostala, však po sobě nezanechala tato mimořádná fena žádné potomky. Toto rozhodnutí zpečetila i kastrace, kterou ze zdravotních důvodů podstoupila v samém závěru roku 2009.

S Orsinkou jsme se navždy rozloučili 8. 1. 2015, kdy ve věku 13 let, 8 měsíců a 6 dní podlehla torzi žaludku.

Mikulášská nadílka v roce 2010 se u nás nesla v duchu dalšího přírůstku do smečky, rakouské fenečky jménem Snowpatrols CIRA. Od doby, co vlastním Sabara, sleduji chov bílých ovčáků nejen u nás, ale i v zahraničí a zvažuji jednotlivá spojení, o nichž se dozvím. Vždycky jsem ale na každém našla něco, co mi prostě vadilo - zdraví rodičů, špatný pigment, nesložené zkoušky nebo prostě "jen" dlouhá srst. CiraPoprvé po těch letech ale došlo ke spojení, na kterém jsem nenalezla absolutně žádnou vadu - a shodou náhod a díky vstřícnosti paní chovatelky zamířila jedna z fenek právě k nám.

Cira mě od malička ohromuje svojí neuvěřitelnou akčností, neskutečným temperamentem a vytrvalostí, kterou bych nečekala ani od mnohem staršího psa - a už vůbec ne od bílého ovčáka. Její kvality dokládá i skutečnost, že svou první zkoušku složila již v 11 měsících věku a v téže době také s úspěchem proháněla nesrovnatelně starší pejsky v závodech poslušnosti. V pouhých 2,5 letech navíc splnila - jako teprve 14. BŠO u nás - podmínky pro získání titulu Mistr ve výkonu. Dnes má Cira složených již jedenáct zkoušek a věřte, že její potenciál tím nebyl ani zdaleka vyčerpán. Bohužel se však proti nám spikly zdravotní problémy, které zapříčinily, že jsme museli Ciřinu sportovní kariéru v jejích 3,5 letech ukončit.

Co se týče chovnosti, Cira má splněný svod mladých i bonitaci, avšak štěňátka mít nikdy nebude. Již zmiňované zdraví, které nás v roce 2014 tolik trápilo, se podepsalo pod skutečnost, že Cira se nikdy neocitne v pozici matky. Ale tohle ji asi ani příliš netrápí - adoptovala a vychovává už všechny naše kočky. Jen pro nás to znamená, že s myšlenkou na štěňátka jsme se museli definitivně rozloučit.

Mám-li být upřímná, díky zdravotním peripetiím Ciry jsem již byla rozhodnutá si žádného dalšího psa nepořizovat. Kupodivu to byla moje rodina, kdo se počátkem roku 2017 kategoricky vzepřel a rozhodl o pořízení dalšího přírůstku durri.jpgdo smečky. Shodou okolností v tu dobu již moje dlouholetá kamarádka Lenka plánovala poslední vrh po své famózní fence, jež je shodou okolností neteří naší Orsinky, a když k tomu přidala ještě ženicha v podobě vzdáleného strýce našeho Sabara, nebylo co řešit. A tak k nám v půli července 2017 dorazil další bílý ďáblík (protože označení "andílek" na něj fakt nepasuje) jménem DURRI Moravia Traj.

Po pravdě jsem sama čekala, co se z prcka vyklube, protože jeho rodiče nemají vrcholové zkoušky, jako měli třeba rodiče Ciry. Nicméně praxe zatím ukazuje, že ani to není na překážku šikovnosti a úspěchům na poli sportovní kynologie. Durri je odmalinka velmi akční, skoro až jako Cira, což byla odjakživa hyperaktivka na entou. Zatím se nám daří tuto akčnost využívat při výcviku, což se projevuje nejen tím, že Durri stejně jako Cira složil první zkoušku v 11 měsících a rovněž se umísťuje v poslušnostních závodech "na bedně", ale také tím, že jako můj vůbec první pes cvičí obrany. Jak mu to půjde dál a kam až budeme schopni dojít, rozhodne budoucnost a také RTG vyšetření kyčlí a loktů, které na podzim 2018 podstoupí.

Co se týče úvah o chovnosti, ty mě zatím ponechávají v klidu. Nicméně na jaře 2018 Durri úspěšně splnil svod mladých.

 

Naše smečka, to ale nejsou jenom pejsci, nýbrž i kočičky. Bohužel jejich počet u nás je velmi variabilní, jak se můžete dočíst v části "Ve vzpomínkách". 

Jako první k nám dorazila naše MICKA. No dorazila - spíš byla Sabarem přinesena v zubech, nadělil si ji takto ke svým prvním Vánocům. Micinka vynikala zejména mimořádným hlasovým rozsahem a obzvlášť vyvinutým sklonem k sebedestrukci. Navzdory tomu se však dožila bezmála 11 let, opustila nás v červenci 2016. Micka nikdy neměla koťata, což s ohledem na výše uvedenou charakteristiku znamenalo bezpochyby požehnání pro celý kočičí rod. 

Chovatelské ambice jsme neměli ani v případě našeho druhého kočičího zástupce, nádherného "polobritského" kocourka jménem MATÝSEK. Maty byl pravým opakem Micky - akční, mazlivý až přesmíru a přitom postrach všech kocourů v širokém okolí i celé myší populace. Bohužel nás ve věku pouhých 2,5 roku díky bezohlednosti (nebo nenávisti?) jednoho spoluobčana opustil...

Díru v našich srdcích, kterou náhlý a naprosto nečekaný odchod Matyho způsobil, se pokusila zacelit dnes šestiletá kočičí dáma jménem NELLY. Tato kočička k nám přišla doslova jak blesk z čistého nebe. Podvyživená, podchlazená, s četnými omrzlinami, prostě přesně ten nellisek.jpgtyp, který naše rodina nedokáže ponechat svému osudu.  

Nyní už je z Nelly krásná, i když menší kočička. Skutečná kočka domácí, protože z domu se  odmítá hnout. Nejraději má dvě činnosti: spaní v posteli mých rodičů a papání, i když ani takové hraní nezanedbává - bohužel ho však provozuje nejčastěji v noci, takže už nám přichystala nejeden šok v podobě probuzení s myší na čele (naštěstí plyšovou) nebo s poškrábanými končetinami (to jak se odrážela při "lovu").

S Nelly jsme žádné plány na potomstvo nespřádali, neb je vážně malinkatá a my jsme rádi, že tak strašný úvod do svého života vůbec přežila.

Totéž však musíme konstatovat i v případě dvou nejnovějších přírůstků do smečky, kočičích mimin, která jsme pojmenovali ARCHIE a Aloysius Pendergast alias GARFIELD. Jejich maminka nám je jednoho (popravdě ne zrovna moc krásného) říjnového dne roku 2014 nastěhovala do rozestavěné chaty, kterou mám za městem v zahradkářské kolonii, čímž nejspíše učinila své vyživovací povinnosti zadost. Koťatům se vůbec nevěnovala, vlastně s nimi byla jen když jsem byla přítomna i já, nečistila je a nezahřívala...cicacibez-nazvu1.jpg Možná právě to se podepsalo na skutečnosti, že jsme o jedno z nich, malinkatou kočičku jménem Amálie alias  MÁLINKA, přes veškerou snahu naši i veterinářů, nakonec přišli. Právě náhlý a velmi rychlý průběh cesty Málinky za duhový most byl impulzem, abychom zbývající dva kočičí polosirotky jednoduše sbalili a nastěhovali k nám domů. Pak následoval ještě pozdně noční alarm na naší veterinární klinice, kterou jsem doslova postavila vzhůru nohama proto, že obě koťata začala náhle vykazovat stejné zdravotní problémy jako předtím jejich sestřička, nicméně po opakovaných dávkách antibiotik, vitamínů, kapiček do očí a několika odčerveních (jinými slovy po zvýšení tržeb naší kliniky o několik tisíc) se z prcků vyklubali nádherní kočičí dorostenci, kteří obsadili do posledního místečka nejen celý náš dům, ale i naše srdce. 

Proto nás doslova porazil nenadálý odchod ani ne dvouleté Arčinky, která se během pobytu u nás vyvinula v nejhodnější, nejmazlivější, ale také nejchytřejší kočičku, jakou jsme kdy měli. Zůstal nám tak jen Garfield, který byl po skonu sestřičky donucen uzavřít s Nelly pakt o neútočení. Nyní se oba zbylí kočičáci vzájemně tolerují, spinkají spolu v jedné posteli a dokonce už se ani nepošťuchují při jídle. 

MOJE MALIČKOST:

 ObrazekNa samý závěr si dovolím ve stručnosti představit někoho, bez něhož by se výše uvedení jedinci nikdy nesetkali - tedy sebe. Přestože jsem vystudovala VŠE a jsem tedy "inženýr ekonomie", ve vztahu k mým zvířátkům se toto jaksi neprojevuje, spíš naopak. Nezaložila jsem si chovatelskou stanici proto, abych ždímala peníze ze svých psů a nekompromisně (leč tržně) se zbavovala jedinců přinášejících mi ztráty. Mimochodem, to už by u mě nebydlel ani jeden z nich a jako první by se bezesporu pakovala Micka, která nenosí opravdu nic jiného než ztráty (a živé myši od sousedů - to jí upřít nemohu).

Moji psi a i kočky jsou nedílnou součástí mé rodiny, tvoří moje nejbližší okolí, v němž se cítím dobře a které mě vždycky dovede zbavit splínu. Ačkoli nejsou "produktivní", jejich hodnota je pro mě nevyčíslitelná. Umožňují mi prožívat život vskutku naplno, ukázali mi jeho stránky, o nichž jsem neměla ani tušení. Ukázali mi ale také, co to znamená odpovědnost, obezřetnost a strach o někoho blízkého. Jsou to prostě takové moje děti "nanečisto".

Je mi jasné, že se v tomto postoji diametrálně liším od spousty mých kolegů chovatelů. I kdybych však měla být jediná na světě, ze svých zásad neustoupím.