Jdi na obsah Jdi na menu
 


1 Má smečka

6. 5. 2012

Psal se červenec roku 2005, kdy k nám dorazil můj první, vysněný, vymodlený, dlouhé (celý můj tehdejší život) roky očekávaný psí přírůstek, pes jménem IDEFIX SABAR of Kim's dream. Maličký, sotva 7kilový plyšový medvídek, ze kterého postupem doby vyrostl majestátní a velmi Obrazekimpozantní Pan Pes, který dokáže smečku "srovnat do latě" jediným pohledem a odstranit promile alkoholu z krve sebevíc dotěrného opilce dvěma štěknutími. Jinak je ale Sabar veselý pejsek, s tlamičkou neustále rozevřenou do širokého úsměvu a hlavou permanentně produkují nejroztodivnější ptákoviny. Nejvíce charakteristická je však pro něj až neskutečná závislost na páníčcích. Právě proto ona poznámka o opilcích (na ty je nejvíc alergický:-)) - ve chvíli, kdy Sabar nabyde pocitu ohrožení svého pána nebo člena své smečky, je lépe se mu hodně, ale hóooodně širokým obloukem vyhnout.

Sabar vyniká (krom svých pověstných grimas) velmi působivým exteriérem, což ale nemůžeme podložit mnoha výstavními úspěchy, neb na přehlídky psí krásy jsme vyjeli jen 4x. I tak je ale nositelem titulu Krajský vítěz a CAC z klubové výstavy 2007. Ani po stránce pracovní na tom (vzhledem k plemeni) není Sabar nijak špatně - má složení tři zkoušky z výkonu. Kvůli jeho averzi k aportům jsme se však o další už raději ani nepokoušeli.:-) 

Sabar bohužel nemohl být kvůli lehké dysplazii uchovněn; chovatelské ambice jsme proto vložili spíše do našich dvou fen. Jako první z nich k nám přišla - rovněž v červenci, avšak o rok později, tehdy již 5letá ELINOR ORSI Donnevara. Orsi byla v té době již chovná, avšak bez potomstva a k nám se dostala řízením osudu jakožto k - v pořadí - již třetím majitelům. Obrazek

Orsi byla pro mě ztělesněním ideálu bílého ovčáka. Nejen, že prakticky do puntíku splňovala standard plemene, co se vzhledu týče, ona měla i naprosto ukázkovou povahu, s typickým odstupem k cizím, avšak naprosto nekonfliktní, nebojácná (jen o té nenažranosti standard nějak mlčí).:-).

Orsi byla celý život neskutečný aporťák a od jara do podzimu doslova obojživelník, přičemž mnohdy jsem měla pocit, že životu ve vodě dává přednost. Se ztrátou zraku, která ji počátkem roku 2014 postihla, už toto bohužel neplatilo. I přesto však Orsi stále výborně, někdy bohužel však až příliš hlasitě, hlídala.

Výstavy ani výcvik Orsinku příliš nebavily, i přesto však dosáhla titulů CAC, r. CAC a složila zkoušku ZZO.

Orsi byla uchovněna s DKK 0/0 a se špičkovým bonitačním kódem; vzhledem k neustálým změnám majitele i pozdnímu věku, ve kterém se ke mně dostala, však po sobě nezanechala tato mimořádná fena žádné potomky. Toto rozhodnutí zpečetila i kastrace, kterou ze zdravotních důvodů podstoupila v samém závěru roku 2009.

S Orsinkou jsme se navždy rozloučili 8. 1. 2015, kdy ve věku 13 let, 8 měsíců a 6 dní podlehla torzi žaludku.

Mikulášská nadílka v roce 2010 se u nás nesla v duchu dalšího přírůstku do smečky, rakouské fenečky jménem Snowpatrols CIRA. Od doby, co vlastním Sabara, sleduji chov bílých ovčáků nejen u nás, ale i v zahraničí a zvažuji jednotlivá spojení, o nichž se dozvím. Vždycky jsem ale na každém našla něco, co mi prostě vadilo - zdraví rodičů, špatný pigment, nesložené zkoušky nebo prostě "jen" dlouhá srst. CiraPoprvé po těch letech ale došlo ke spojení, na kterém jsem nenalezla absolutně žádnou vadu - a shodou náhod a díky vstřícnosti paní chovatelky zamířila jedna z fenek právě k nám.

Cira mě od malička ohromuje svojí neuvěřitelnou akčností, neskutečným temperamentem a vytrvalostí, kterou bych nečekala ani od mnohem staršího psa - a už vůbec ne od bílého ovčáka. Její kvality dokládá i skutečnost, že svou první zkoušku složila již v 11 měsících věku a v téže době také s úspěchem proháněla nesrovnatelně starší pejsky v závodech poslušnosti. V pouhých 2,5 letech navíc splnila - jako teprve 14. BŠO u nás - podmínky pro získání titulu Mistr ve výkonu. Dnes má Cira složených již jedenáct zkoušek a věřte, že její potenciál tím není ani zdaleka vyčerpán. Zda však přidáme nějaké další, bude záležet především na tom, jak zvládneme comeback po roční pauze zaviněné zdravotními problémy.

Co se týče její chovnosti, Cira má splněný svod mladých i bonitaci, avšak štěňátka mít nikdy nebude. Již zmiňované zdraví, které nás v roce 2014 tolik trápilo, se podepsalo pod skutečnost, že Cira se nikdy neocitne v pozici matky. Ale tohle ji asi ani příliš netrápí - adoptovala a vychovává už všechny naše kočky. Jen pro nás to znamená, že s myšlenkou na štěňátka jsme se museli definitivně rozloučit.

 

Naše smečka, to ale nejsou jenom pejsci. Ba naopak, s koncem roku 2014 získaly kočičky početní převahu. Ale to bych předbíhala.

ObrazekJako první k nám dorazila naše MICKA. No dorazila - spíš byla Sabarem přinesena v zubech, nadělil si ji takto ke svým prvním Vánocům. Dnes již 9letá mouratá dáma vynikala (a i nadále vyniká) nejen svým zajímavým exteriérem, ale zejmén mimořádným hlasovým rozsahem a tendencí vše neustále komentovat. Co ji naštěstí (snad) již opustilo, byl zvlášť vyvinutý sklon k sebedestrukci, díky němuž má za sebou již několik operací a také "ozdravný" 14denní pobyt na veterinární klinice.

Micka nikdy nebyla ve vztahu k lidem mazlící typ; ač se drží ponejvíce doma, zdraví se zásadně jen se psy, my páníčci jsme jí dobří tak akorát na ten servis: vpustit dovnitř, najíst, napít, vypustit ven. Přitom ale její vrnění přímo zázračně léčí migrénu, a proto je jí tolerováno spaní v paniččiné posteli (to aby v případě potřeby byla "po ruce").

Micka nikdy neměla koťata, což v koutku duše považuji za spásu pro celý kočičí rod. Byla-li by totiž po ní, nejspíš by kočky jako takové buďto vyhynuly anebo se přetransformovaly v nový živočišný druh.

Chovatelské ambice jsme neměli ani v případě našeho druhého kočičího zástupce, nádherného "polobritského" kocourka jménem MATÝSEK. Maty byl pravým opakem Micky - akční, mazlivý až přesmíru a přitom postrach všech kocourů v širokém okolí i celé myší populace. Bohužel nás ve věku pouhých 2,5 roku díky bezohlednosti (nebo nenávosti?) jednoho spoluobčana opustil...

Díru v našich srdcích, kterou náhlý a naprosto nečekaný odchod Matyho způsobil, se pokusila zacelit dnes dvouletá kočičí slečna jménem NELLY. Tato kočička k nám přišla doslova jak blesk z čistého nebe. Podvyživená, podchlazená, s četnými omrzlinami, prostě přesně ten nellisek.jpgtyp, který naše rodina nedokáže ponechat svému osudu.  

Nyní už je z Nelly krásná, i když menší kočička. Skutečná kočka domácí, protože z domu se (hlavně teď v zimě) odmítá hnout. Nejraději má dvě činnosti: spaní v posteli mých rodičů a papání, i když ani takové hraní nezanedbává - bohužel ho však provozuje nejčastěji v noci, takže už nám přichystala nejeden šok v podobě probuzení s myší na čele (naštěstí plyšovou) nebo s poškrábanými končetinami (to jak se odrážela při "lovu").

S Nelly jsme žádné plány na potomstvo nespřádali, neb je vážně malinkatá a my jsme rádi, že tak strašný úvod do svého života vůbec přežila.

Totéž však musíme konstatovat i v případě dvou nejnovějších přírůstku do smečky, kočičích mimin, která jsme pojmenovali ARCHIE a Aloysius Pendergast alias GARFIELD. Jejich maminka nám je jednoho (popravdě ne zrovna moc krásného) říjnového dne roku 2014 nastěhovala do rozestavěné chaty, kterou mám za městem v zahradkářské kolonii, čímž nejspíše učinila své vyživovací povinnosti zadost. Koťatům se vůbec nevěnovala, vlastně s nimi byla jen když jsem byla přítomna i já, nečistila je a nezahřívala...cicacibez-nazvu1.jpg Možná právě to se podepsalo na skutečnosti, že jsme o jedno z nich, malinkatou kočičku jménem Amálie alias  MÁLINKA, přes veškerou snahu naši i veterinářů, nakonec přišli. Právě náhlý a velmi rychlý průběh cesty Málinky za duhový most byl impulzem, abychom zbývající dva kočičí polosirotky jednoduše sbalili a nastěhovali k nám domů. Pak následoval ještě pozdně noční alarm na naší veterinární klinice, kterou jsem doslova postavila vzhůru nohama proto, že obě koťata začala náhle vykazovat stejné zdravotní problémy jako předtím jejich sestřička, nicméně po opakovaných dávkách antibiotik, vitamínů, kapiček do očí a několika odčerveních (jinými slovy po zvýšení tržeb naší kliniky o několik tisíc) se z prcků vyklubali nádherní kočičí dorostenci, kteří obsadili do posledního místečka nejen celý náš dům, ale i naše srdce. 

A nejen naše - Archie se doslova zamilovala do Ciry, kterou na každém kroku pronásleduje a při mazlení jí leze až do tlamičky. Jinak z ní ale - alespoň ve vztahu k nám - žádný velký mazel nebude. Je to ale klidná kočička, nebojácná a dá se říci, že i rozumná. To Garfield, to je pravý opak. Ztřeštěný, mazlivý víc než kdysi Maty, ale malý "poseroutka". Pesany má také rád, ale na mazlení jsme prostě my páníčci. V každém případě, ač jsou oba jak den a noc, není pochyb o tom, že potomstva se ani jeden z nich nedočká. Při naší (ne)schopnosti hledat nové páníčky by nás za chvíli to kočičí plémě převálcovalo. 

mamka_9.jpgNo ale - nebyli bychom to my, kdybychom se, navzdory výše uvedenému, nepostarali i o "naši" zasloužilou matku - tedy maminku Archie a Garfielda. Kočička, jednoduše volaná ČIČENA, sice zůstala dál bydlet někde v chatové oblasti, avšak alespoň o blaho jejího žaludku formou přísunu konzerv a granulí (značkových!) dennodenně pečujeme. Vlastně je to taková forma adopce na dálku. Jen doufám, že nám ale nevynese další vrh kočičích bezdomovců...

 

MOJE MALIČKOST:

 

ObrazekRADKA DALECKÁ

Na samý závěr si dovolím ve stručnosti představit někoho, bez něhož by se výše uvedení jedinci nikdy nesetkali - tedy sebe. Přestože jsem vystudovala VŠE a jsem tedy "inženýr ekonomie", ve vztahu k mým zvířátkům se toto jaksi neprojevuje, spíš naopak. Nezaložila jsem si chovatelskou stanici proto, abych ždímala peníze ze svých psů a nekompromisně (leč tržně) se zbavovala jedinců přinášejících mi ztráty. Mimochodem, to už by u mě nebydlel ani jeden z nich a jako první by se bezesporu pakovala Micka, která nenosí opravdu nic jiného než ztráty (a živé myši od sousedů - to jí upřít nemohu).

Moji psi a i kočky jsou nedílnou součástí mé rodiny, tvoří moje nejbližší okolí, v němž se cítím dobře a které mě vždycky dovede zbavit splínu. Ačkoli nejsou "produktivní", jejich hodnota je pro mě nevyčíslitelná. Umožňují mi prožívat život vskutku naplno, ukázali mi jeho stránky, o nichž jsem neměla ani tušení. Ukázali mi ale také, co to znamená odpovědnost, obezřetnost a strach o někoho blízkého. Jsou to prostě takové moje děti "nanečisto".

Je mi jasné, že se v tomto postoji diametrálně liším od spousty mých kolegů chovatelů. I kdybych však měla být jediná na světě, ze svých zásad neustoupím.