Jdi na obsah Jdi na menu
 


Micka

MICKA

(?. 11. 2005 - 4. 7. 2016)

Micka byla naše první kočička a jak už to v naší rodině chodí, dorazila k nám naprosto neplánovaně. Prostě jednoho krásného zimního dne (tehdy ještě bývaly zimy, ne jak teď), týden před Vánoci, kdy byl všude sníh a mrzlo, až praštělo, začalo mě a tehdy pubertálního Sabara pronásledovat cosi mrňavého a pruhovaného. Sabar to důkladně očuchal, vzal do tlamy - a bylo. Nic nepomohly výtky zbytku rodiny, že kočku nikdo nechce, protože někdo ji přece jen chtěl - náš milovaný Sabar. A tak bylo po jeho.

Z Micky vyrostla nádherná kočička, extrémně závislá na Sabarovi (a v pozdější době i na ostatních našich psech), bohužel však se značně vyvinutými sklony k sebedestrukci. Zejména v prvních letech byla na naší veterinární klinice jako doma a po posledním téměř 3týdenním pobytu dovedla dokonce samotného šéfa kliniky k památečné větě: "Já se divím, že si ji ještě vůbec chcete odnést domů. Ta už vás stála takových peněz...". Měl pravdu. Jenže kdo by hleděl na peníze, když s Mickou dorazil k nám domů nejen nový živočišný druh, ale také naprosté oživení našeho do té doby stereotypního života, o tom, že se stala bezvadným parťákem našich psů, nemluvě. Micka byla svoje (nebo teda spíš psí, protože se psy trávila suverénně nejvíce času), nás páníčky měla jen na ten servis: najíst, napít, vypustit ven, vpustit dovnitř, rozestlat postel atd. Krom připletení se k havarijním situacím měla též ohromný dar, co se týče zvukového projevu a tak komentovala prakticky neustále veškeré dění okolo nás. 

Bohužel, čas nikdo z nás nezastaví a na Micce se v posledních měsících jejího života viditelně projevoval. K několika zlomeninám, z nichž některé nesrostly zrovna optimálně (zlomená pánev a 2x zlomená zadní nožička), se přidaly močové kameny a posléze nejspíše ještě cukrovka. Do poslední chvíle baštila a běhala po venku, ale v podvědomí jsem si říkala, že ji jednou najdu někde spát věčným spánkem. A to se také splnilo - symbolicky opět při sólové procházce se Sabarem. Sabar ji k nám přivedl a Sabar byl také u toho, když naposledy vydechla.

Micko, moc doufám, že ti u nás bylo dobře a že na nás tam v zemi za duhovým mostem vzpomínáš, tak jako my tady na tebe. Stále nám chybíš a nikdy na tebe nezapomeneme.