Jdi na obsah Jdi na menu
 


Archie

ARCHIE

(?. 9. 2014 - 22. 7. 2016)

Cesta každého našeho člena smečky za Duhový most mě samozřejmě velmi bolí, ale odchod Arčinky mě doslova porazil. Trvalo dva roky, než jsem vůbec byla schopná zasednout k počítači a napsat těchto pár řádků, a i přesto mi tečou slzy tak moc, že na psaní skoro nevidím.

Archie k nám domů dorazila i se svým bráškou Garfieldem ve věku cca 6 týdnů poté, co je opustila nejen jejich maminka (která nejspíš šla pracovat na dalším vrhu), ale i sestřička Amálka, jež podlehla prudké infekci. Veterinář mi tenkrát doporučil okamžitě obě koťata odnést z potenciálně infekčního prostředí, no a kam jinam s nimi před nadcházející zimou, než k nám domů. Hned následující den bylo zřejmé, že pan doktor věděl, co mluví, neboť identické příznaky a hlavně prudké zhoršení zdravotního stavu obou kočičích mimin jasně signalizovaly, kolik uhodilo. Za cenu nočního zalarmování veterinární kliniky a samozřejmě také nemála peněz se nám ale společnými silami podařilo oba prcky zachránit. A i když jsme pro ně původně hledali nové páníčky, takovéto společné zážitky i dlouhotrvající rekonvalescence nakonec rozhodly o tom, že se Arčinka s Garfieldkem u nás zabydleli natrvalo.

Archie (původně se měla jmenovat Archibald, ale pak se ukázalo, že je to holka:-)) byla odmalinka neuvěřitelně silná osobnost. Okamžitě se stala věrným stínem naší Ciry a byť si samozřejmě hrála i s bráchou, Cira vždycky v preferencích naší kočičí princezny vítězila. Navíc Archie byla i neskutečně chytrá a nebojácná, jakoby jí vědomí byť jen teoretické podpory ze strany Ciry dodávalo vnitřní sílu a sebevědomí. O tom, že obojí bude potřebovat ve svém životě opravdu v hojné míře, nás přesvědčil rok 2015. Tehdy zhruba před 6. měsícem Arčinky jsme objevili na jejím bříšku bulku. Protože však stejně byla v plánu kastrace, využili jsme příležitosti a společně s kastrací nechali odoperovat i zjištěný útvar. Bohužel, dva dny poté, co byly Arčince vyndány stehy, jsme o kousek dál nahmatali stejnou bulku. Paní doktorka na klinice, kam jsme okamžitě vyrazili, byla naprosto v šoku, protože to byla shodou okolností právě ona, kdo Archie stehy vytahoval a v rámci této činnosti kočičce bříško pořádně prohmatala a nic neucítila. No nicméně, vzhledem ke krátké době od první operace a Arčinimu mládí jsme se dohodli, že vyčkáme jak nejdéle to jen půjde, než bude muset kočička podstoupit další operaci. Hm, na den přesně tři týdny po první operaci již Archie nastupovala na druhou, protože bulka z původního cca půl centimetru vyrostla během týdne na 5 cm! Operace dopadla dobře, ale po vzájemné dohodě byla část odstraněného nádoru odeslána na rozbor ke specializovanému vyšetření. Jeho výsledky dorazily v den, kdy jsme se na kliniku dostavili potřetí se stejným nálezem - další bulkou. Děsili jsme se rakoviny, avšak dle histologie byl druhý nádor způsobený výhradně zblázněnými hormony a posuzující lékař dokonce tvrdil, že po hormonální léčbě (ideálně však kastraci) nádor sám zmizí. Bohužel, jak vidno, v našem případě nejen, že nezmizel, ale vybujel znovu. Byla to šílená situace, protože Archie musela během dvou měsíců podstoupit už třetí operaci, a to podotýkám, že byla stále ještě sotva odrostlé kotě! Po dohodě se samotným šéfem kliniky jsme přistoupili na odstranění celé mléčné žlázy, na které všechny dosavadní nádory "vyrašily". Díky bohu, i třetí operaci kočička zvládla, byť s výhledem na čtvrtou, protože mléčná lišta se operuje nadvakrát (vždy po půlkách). Bohužel, ani tato perspektiva nebyla tím nejhorším, co nás mohlo potkat. 8. den po operaci jsem si všimla, že se Arčince uvolnil horní steh na bříšku, do večera už to byly stehy tři a další den... kdybych to na vlastní oči neviděla, nikdy neuvěřím... Další den se jí totiž otevřela celá rána, naprosto nezhojená, takže jsme měli možnost prostudovat nejen Arčinky bříško zevnitř, ale i vnitřní stehy, které naštěstí držely. Bylo to doslova infarktové a kdyby Arčinka nebyla takové zlatíčko, nejspíš bychom to ani nezvládli. Diagnóza na klinice zněla jasně - alergie na stehy, a pro nemožnost opětovného sešití nám bylo doporučeno mazat okraje rány framykoinem a hlavně 24 hodin denně kočičku hlídat. Následující tři týdny jsem tak strávila jenom s Arčinkou, sice jsem pracovala z domu, ale kočičku jsem měla neustále na klíně, popř. za krkem, kam se mi vyšplhala pokaždé, když jsem měla telefonát z práce (moje šéfová to dokonce ohodnotila slovy: "Já se Radky na něco ptám a odpovídá mi kočka!"). V noci jsme spaly spolu, Arčinka stulená pod mou bradou, abychom se navzájem neustále dotýkaly. Byla to doba, která nás dvě neskutečně spojila, byť pro Archie musela být hrozná díky ne zrovna příjemné fázi komplikovaného hojení rány. Avšak nakonec jsme to obě zvládly, já se zase mohla vrátit do práce a naše celá domácnost k normálu. Jen na tu čtvrtou operaci nikdy nedošlo, protože po této zkušenosti jsem jednoznačně prohlásila, že pokud to nebude nezbytně nutné, už ji dalšímu výkonu nepodrobím.

A nezbytné nutné už skutečně nikdy nenastalo. Z Arčinky se stala spokojená kočičí slečna, která se držela stále s námi, na rozdíl od svého bráchy, který - navzdory vlastní kastraci - mapoval celé širé okolí a nevěděl, kam by ten svůj čumáček strčil. Arčinka lehávala u nás na zahradě, popř. doma na strategických místech tak, aby o nás měla neustále přehled. Vlastně se začala chovat spíš jako pes než jako kočka, neboť se stále snažila být s námi a u všeho musela asistovat. Stala se neskutečně mazlivou a vděčnou, byla suverénně nejhodnějším zvířátkem, jaké jsem kdy měla. A když ji náhodou popadla touha koukat, co se děje u sousedů, vysedávala na chodníku a pozorovala svět, avšak bez toho, že by se vydala byť jen na kraj silnice. Bohužel, právě tato činnost se jí nakonec stala osudnou. Už se nikdy nedozvíme, co ji tenkrát na chodníku tak polekalo, že se rozhodla utéct před tím tou rychlejší cestou - přes silnici. Vběhla přímo pod auto...

Nevím, co víc napsat na závěr. Archie byla prostě jedinečná a neopakovatelná. Nikdo nikdy ji nemůže nahradit a ona navždy zůstane v mém srdci jako ta nejhodnější, nejchytřejší a taky nejstatečnější kočička, ale hlavně parťačka do nepohody, jakou jsem kdy měla. Archie, strašně mi chybíš...